LN Společně s vašimi studenty smentálním handicapem jste včera získali cenu Pavla Kouteckého za nejlepší dokument. Cena má podpořit filmaře, kteří jsou "trpělivými pozorovateli světa schopnými sdělit své postřehy filmem". Jsou vaši studenti takoví?
Zrovna trpělivost není myslím silná stránka nikoho ze štábu, včetně mě. Dobrými pozorovateli ale rozhodně jsou, často mě překvapuje jejich empatie například s lidmi, kteří mají nějaké sociální znevýhodnění. Taky ono mentální handicap a trpělivost moc nejdou dohromady, spíš je baví spontánní věci. Jednají víc impulzivně než koncepčně. Ale obecně je trpělivost vzácná věc.
LN A kdy ji ztrácíte vy?
Ta práce na filmu s mými studenty je složitá, vedu je, organizuju věci včetně třeba objednávání jídla a jsou okamžiky, kdy po dvanácté dostanete stejnou otázku… a… někdy jsem prostě netrpělivá.
LN O lidech, které učíte točit, mluvíte jako o svých studentech. Neměl by tedy váš film spíše soutěžit na nějaké studentské přehlídce než mezi profesionálními snímky?
Jenže tam zase nepatřím jako spolutvůrce filmu já, protože já student nejsem, a to by se naopak nemuselo líbit třeba studentům FAMU. Podle mě to ale není tak důležité, myslím, že třeba Pavel Koutecký by z toho nedělal vědu.
LN Viděli vaši studenti nějaký jeho film?
Ano, viděli. Na začátku projektu jsme probírali různé dokumentaristické postupy a pouštěli si hodně ukázek i z filmů Pavla Kouteckého. Konkrétně třeba Amici, tanec s přáteli, který byl o lidech s handicapem a jejich taneční skupině.
LN Jaké dokumentární filmy vaše studenty nejvíc ovlivnily?
Asi nejvíc filmy Martina Marečka, kde se štáb vrhá na občany a zavaluje je otázkami. V záběrech jsou vidět mikrofony i kamery, v podstatě je vše dovoleno. A podobně vypadá naše natáčení.
LN Připravujete se nějak hodně dopředu, máte scénář, nějaký natáčecí plán?
Když jsme točili Pozemšťané, koho budete volit?, tak jsme si povídali o konkrétních politických stranách, pročítali jsme jejich programy a na webových stránkách hledali informace o mítincích, na které jsme pak chtěli jet. Jinak jsme ale postupovali, když jsme točili např. film Velký třesk, to už si studenti spoustu věcí vymysleli dopředu, koho budou chtít točit, jakou budou chtít třeba animaci, a nápady se pak taky sepsaly na papír.
Linda Jablonská (uprostřed)je dokumentaristka, cestovatelka, a osvětová, ekologická a sociální pracovnice. 
|
LN Jak v té tvůrčí práci figurujete konkrétně vy?
Spíš pak sháním ty lidi, které budeme točit, zařizuju produkční věci apod. Taky společně se studenty filmy stříhám.
LN V čem se váš projekt liší od jiných, podobně zaměřených dílen?
Občas lidi s mentálním handicapem dělají třeba ve filmech herce, nebo jsou jenom reportéři a ptají se lidí. My jsme jim dali do ruky skutečnou techniku. Byla to sázka do loterie, ale já jsem razila názor, že když to má být dílna, měli by si také zkusit skutečnou práci s přístroji.
LN Projekt Dobývání veřejného prostoru občanského sdružení Inventura, jehož součástí je i vaše dokumentární dílna, se snaží, aby se lidé s handicapem stali viditelnějšími. Je pro ně natáčení dokumentů formou arteterapie?
Myslím, že je to určitě někam posunuje a rozhodně jim to dodává sebevědomí. Jsou to často lidé, kteří pochází ze sociálně slabšího prostředí, vzdělání nemají v podstatě žádné a často se k nim lidi chovají přezíravě. Tím filmem dokázali, že jsou schopni tvořit, a dokonce se u toho dobře bavit. I pro jejich rodiče to byla velká satisfakce, na projekci na festivalu v Jihlavě byli rodiče studenta s autismem, a když mu pak tleskalo 350 lidí v narvaném sále, byli, myslím, skutečně rádi.
LN Jak přesně vypadá z vašich zkušeností ta přezíravost lidí a odkud pramení?
Často se na lidi s handicapem ostatní dívají jako na obecní blázny, stejně jako dřív. Ještě před 20 lety nebyli tihle lidé vůbec vidět, je tady zakořeněné, že mezi nás nepatří.
LN Říkala jste, že si politici často ani nevšimli, že reportéři jsou lidé s mentálním postižením, svědčí to o něčem?
Z legrace jsme si říkali, že to svědčí o úrovni práce českých profesionálních reportérů. Spíš si ale myslím, že to svědčí o tom, že politici se často soustředí především sami na sebe a moc nekoukají na to, co se děje kolem.
LN V rozhovorech často vznášíte řečnickou otázku: "A kdo je vlastně normální?" Kde tedy podle vás leží hranice mezi normálností a nenormálností?
To nevím. Netroufám si to říct. Já sama se často chovám divně, jsem mimo a nereaguju, tak jak si ostatní představují. Po té hranici ale nepátrám.
LN Kdy se tedy chováte nenormálně?
Třeba když mám asociální výkyvy. Někam jdu na nějakou akci, pak tam jenom tak koukám a za chvíli jdu domů. To má ale někdy každý.
LN Před časem jste se zmínila, že nejste příliš spokojená s tím, co děláte, že byste chtěla dokumentu nechat a jít dělat nějakou konkrétní manuální práci nebo se přidat k Lékařům bez hranic a pomáhat v zemích třetího světa. Tenhle pocit trvá, nebo i pro vás byla kreativní práce jistou arteterapií?
V podstatě ano, chtěla jsem dělat něco jiného než film a zároveň něco, co by dávalo mé existenci smysl.
LN Vedla jste své studenty, předávala jim zkušenosti. Naučila jste se od nich něco i vy?
Asi to, že se člověk nemá bát zeptat na cokoli, co ho skutečně zajímá. A čím zvláštnější otázka, tím lepší odpověď.
