Jeho nejlepší dobou byla čtyřicátá a padesátá léta. Tehdy byl jejich obrazovým redaktorem Andreas Feininger. Jeho obsáhlá výstava začala včera v pražském Domě U Kamenného zvonu. Jmenuje se That’s Photography a lze ji považovat za fotografickou výstavu roku.
ČTĚTE VÍCE O VÝSTAVĚ |
Andreas Feininger (1906-1999) je klasikem slavné éry, kdy fotografie dosáhla zřejmě svého uměleckého, sociálního a profesního vrcholu. Fotograf musel být nejen umělecky nadaným dobrodruhem, ale též technickým expertem, který se vyznal v optice, stejně jako v chemii a polygrafii.
I špičkové fotografické přístroje stále ještě vyžadovaly jistou improvizaci a značnou inteligenci, což ovšem bylo na výsledku znát. Zdaleka nefotil ještě každý a hranice mezi profesionalitou a amatérismem byla strmá a jasně vymezená. Slavný fotograf byl něco jako výborný spisovatel, takový Hemingway s leicou.
Tomu odpovídalo i uplatnění: s rozvojem tiskové techniky se mohly fotografie reprodukovat na velkých formátech, v nichž vynikly jejich výtvarné a kompoziční kvality. Televize byla sice ve Spojených státech v provozu již v třicátých letech, ale kráse elegantní fotografie nemohla konkurovat. Svět se poznával z fotografií. Bylo to moderní, krásné a LIFE.
Tento časopis, zprvu běžný rodinný žurnál, v roce 1936 radikálně změnil koncepci - potlačil text, sdělení redukoval jen na to nejdůležitější, často jen na titulky, a všechen ostatní prostor otevřel fotoreportážím, které vycházely na celých stranách i dvoustranách, ve formátu až marnotratném a plakátovém.
Stále se ještě většinou tisklo nebarevně, černobíle nebo sépiově, což bylo však dostatečně elegantní, jak vidno u starých hollywoodských filmů. Náklad časopisu LIFE dosahoval na svém vrcholu osmi milionů výtisků: prodával se po válce po celém normálním světě (tedy od roku 1948 ne u nás) a miliony lidí si podle něj dělaly představu, jaký ten život na světě vlastně vypadá. Jenže s rozvojem televize a atrakcí pak jeho význam upadal, v roce 1972 přestal vycházet poprvé, pak byl obnoven už jako měsíčník a s nákladem, který představuje zlomek původního, vychází dodnes.
Andreas Feininger do časopisu přišel v roce 1943. To byl již zralý muž, který toho měl v Evropě dosti za sebou. Narodil se roku 1906 spíš shodou okolností v Paříži, kam jeho otec, významný modernistický malíř Lyonel Feininger, odcestoval se svou druhou ženou, výtvarnicí Julií Bergovou.
Patřil k těm fotografům, kteří bylo schopni o svém oboru také psát, uvažovat teoreticky a přitom jej prakticky vyučovat. Napsal řadu knih a publikací, tři byly přeloženy do češtiny, přičemž Vysoká škola fotografie (1968) a Škola moderní fotografie platily za učebnice základní, když ještě fotografování bylo vážnou, vzrušující věcí, a tedy nikoli pro každého troubu s digitálem.
Amerika na Feinigerových záběrech vypadá jak čarokrásná krajina, do níž vrazil člověk se svou hrdou touhou udělat z ní domov. Je to scenerie nekonečných plání, rovných silnic vedoucích za obzor, benzinových čerpadel a automatů, ale také krajina mrakodrapů, dopravních kalamit a statisíců dobře živených a sebevědomých lidí, kteří žijí v nejsvobodnější a nejoptimističtější zemi světa.
