Dnešek byl pro mě ve znamení černobílých východoevropských filmů. Viděl jsem polského Potomka knížat a maďarského Turínského koně. Kromě vybarvení měly oba snímky společné i to, že se z jejich projekcí hojně odcházelo, důvody ale byly, myslím, v obou případech odlišné.
Potomek knížat je smutný případ, film, který velmi úpěnlivě chce něco chytrého říct a zoufale se mu to nedaří. Zbyszek je kluk ze zapadlé polské vesnice - opilecký táta mu odmala vtloukal do hlavy, že je potomek šlechtického rodu, který jakýmsi dějinným nedopatřením uvízl v té špíně kolem.
Ondřej Štindl
|
Jenomže Zbyszkovi se zoufale nedaří - je dobrý fotbale, ale když mu svitne naděje na přestup do bohatšího klubu, překazí mu kariéru zranění kolena. Nedokončí sotva započatá studia práva, na manuální práce je dost levý, ani ten zločin se mu dvakrát nedaří. Skončí zpátky ve svém zoufalém rodišti a dál - a ne moc úspěšně - se tam potýká se svou existencí.
Film je spíš sled scének, často ne zrovna zajímavě vypointovaných (je v něm jeden dobrý vtip, což není zrovna hodně), s neúprosnou pravidelností ujíždí k polopatické popisnosti, dialogy občas působí, jako kdyby postavy deklamovaly svoje "cévéčka", způsob aranžování obrazů vyhlíží někdy dost klopotně.
O atmosféře na festivalu čtěte také: |
Ve všem se strašně tlačí na pilu, zaostalost vesničanů ilustruje těžkopádně, žene tu karikaturu do krajnosti, jež ovšem zcela postrádá švih. Když chce někdo poukázat na tupost poměrů, neměl by to dělat tupě, té kritice to totiž, mírně řečeno, ulamuje osten.
Shlédnout dvouapůlhodinový film maďarského klasika Bély Tarra Turínský kůň byla taky zkušenost svým způsobem mučivá, ubíjející - zcela ve shodě s autorským záměrem. Tarr ovšem to "mučeníčko" dokázal - jako u něj vždy - prodchnout místy až fascinující krásou.
Vychází z historky o filosofovi Nietzschem, který prý zešílel, když na ulici viděl vozku surově mlátit koně. Film tu scénu neukazuje, sleduje příběh vozky a koně, který není zasazený do žádné konkrétní historické epochy, odehrává se v době Konce, šesti dnech, jež zrcadlí šest dnů Stvoření.
Vozka přijede domů s koněm, který je už zjevně na konci sil. V chudém kamenném stavení žije ještě vozkova dcera. Nemožnost použít zvíře k výdělku je pro dvojici zničující. Venku fouká silný vítr, který nese jakési černé částice - možná popel.
V pro Tarra charakteristických předlouhých záběrech sledujeme film prakticky bez dialogů a vlastně i bez děje, zachycení jakési smyslu pozbyvší a přesto ritualizované existence.
Pán domu má chromou ruku, dcera ho převléká na lůžko, ráno ho oblékne, dojde pro vodu, uvaří k obědu pro každého bramboru, otec se pokouší přimět koně, aby vyjel s vozem, zjistí, že to nejde, tak si nechá posluhovat nebo se dlouho dívá z okna. Ledacos se odehrává v reálném čase, když jde dcera pro vodu, v jednom záběru donese vědro ke studni, s obtížemi je naplní a zase nese zpátky, když cosi předčítá, vybere si dlouhou pasáž a slabikuje příkladně pomalu.
Asi po hodině filmu přijde soused koupit si pálenku a pronést proslov o zákonitém konci světa. Projedou cikáni. Dění občas doprovází chmurná, repetitivní hudba Mihályho Viga. Venku zatím postupuje zkáza, blíží se, slovy vypravěče, "pustošivá nicota".
Ve studni vyschne voda, kůň je čím dál nemohoucnější... Nic ale nezabrání otci, aby udržoval v chodu rytmus zadrhávající se existence, jež mechanicky pokračuje, aniž by měla jakoukoli perspektivu. To zachycení nicotnosti je ubíjející i nádherné, v sytých černobílých obrazech může zmučené zvířete získat jakýsi trpitelský majestát, když se vítr opře do vlasů pro vodu jdoucí dcery, je to pohled téměř hypnotický.
Z neúprosně zachycované rutiny posledních dnů, se film občas vzepne k obrazům velké emotivní síly - jednoduchý a velmi působivý záběr pokusu protagonistů odejít někam jinam. Zvenčí zabíraná dceřina tvář za oknem, němě sledující znaly přibližujícího se konce.
Turínský kůň má v sobě něco ze Samuela Becketta, lidská existence je v něm předvedena jako dokonale absurdní, přičemž její největší absurdita je to, že chce pokračovat. Vznášet se ve tmě, i když už všechno skončilo.
V něčem je ten film podobný i Trierově Melancholii, ovšem poctivější a svůj. Béla Tarr řekl, že po Turínském koni - té zničující a místy nádherné ódě na zmar. už další film natočit nechce. Jestli je to jeho závěť, není věru z nejveselejších. Po projekci jsem si vyrazil koupit ke oknu na ulici palačinku. Možná to byl akt protestu. Kvalita byla v každém případě opět uspokojivá.
