V seznamu zastávek letošního Mayallova turné totiž nenajdeme žádný jiný společný termín těchto dvou hudebních osobností. Až na úvodní vystoupení na Floridě, okořeněné hostováním výjimečné zpěvačky Shemekie Copelandové, zvládá veterán britského blues celou šňůru i ve svých sedmasedmdesáti letech bez cizí pomoci.
Pro české fanoušky, které už tak dobře zná z mnoha minulých pražských návštěv, si ovšem připravil něco onačejšího. Není zrovna běžné, aby hvězda jeho formátu dělala předskokana; na druhé straně – když už se má John Mayall před někým ohnout, pak jedině před bluesovým králem. A tím je ještě pořád, i přes svůj pozvolný ústup ze scény, mississippský rodák B. B. King. Hlavní město České republiky tedy v úterý večer zažije nejen generační výměnu bluesových názorů, ale také symbolické shledání dvou kultur, které bluesovou hudbu udržely při životě: anglické a americké.
Ještě větším překvapením než Mayallova role "toho druhého" je skutečnost, že se B. B. King v pětaosmdesáti (!) rozhodl popřít ohlašovaný konec své koncertní činnosti, o kterém se spekulovalo už při jeho poslední tuzemské show v roce 2009. Ačkoliv tehdy vypadal dost utahaně a nikdo soudný by mu neměl za zlé, kdyby svou milovanou kytaru Lucille pověsil na hřebík, interpret nesmrtelných hitů Everyday I Have the Blues, Thrill Is Gone či Rock Me Baby svým fandům nevzal ideály a potvrdil, že hudební důchod prostě neexistuje. Co se týče jeho nečekaného, i když naprosto logického partnerství s Johnem Mayallem, znalci mohli leccos vytušit už před dvěma lety, kdy se King spojil s Mayallovou skupinou Bluesbreakers za účelem koncertování na britských ostrovech.
Ubrat, ale přitvrdit
Mimochodem právě Bluesbreakers prošli v poslední době zcela zásadní proměnou. Slovutná kapela, v níž se postupem času mihl skoro každý, kdo v bluesové muzice něco znamená, v říjnu 2008 de facto skončila.
Nahradila ji jiná sestava, o níž zatím není příliš jasné, zda přebírá osvědčenou značku, nebo jestli svého lídra doprovází bez nároku na vlastní autonomii. John Mayall se k radikálnímu kroku odhodlal poté, co natočil albovou poctu svému oblíbenci Freddiemu Kingovi s názvem In the Palace of the King a absolvoval vyčerpávající koncertní jízdu, která ho donutila přehodnotit priority a zvážit, na co ještě stačí.
Důvodů pro obměnu jeho spoluhráčů by se však našlo víc. Zaprvé: zmíněná deska byla neslaná nemastná a není divu, že se všestranný muzikant (a především virtuos na foukací harmoniku) po jejím vydání rozhodl změnit kurz. Zadruhé: aktuální skvadra by měla lépe naplnit stařešinovu vizi zemitého bluesrocku, k němuž ho to zřejmě už delší dobu táhlo. Pokud je jeho cílem právě tohle, nemohl si vybrat lépe.
Mayallův nový kytarista Rocky Athas odkoukal, co mohl, od svého spolužáka Stevieho Raye Vaughana. Dnes mu uznale tleská nejen Billy Gibbons ze ZZ Top, ale i kytarista skupiny Queen Brian May či skupina Thin Lizzy, která mu věnovala písničku Cocky Rocky. Baskytarista Greg Rzab si zase vysloužil ostruhy jako "ten třetí vzadu", doprovázející nedostižné bluesové duo Junior Wells – Buddy Guy. Poté dál působil v Guyově kapele a s Bluesbreakers koketoval už od evropského turné v letech 1999 a 2000 (pak ho ale na chvilku zlanařil Jimmy Page, který přece jen hraje jinou koncertní ligu). Další posilou Mayallova týmu je černošský bubeník Jay Davenport, od něhož si otec bílého blues slibuje úderný styl v nejlepší tradici chicagské bluesové scény.
Nezapomeňte na letní festivaly Lidovky.cz pro vás připravily speciální nabídku letních festivalů. Podívejte se na přehlednou časovou osu se základními informacemi o akcích v Česku. |
Ostatně když už je řeč o "otci bílého blues", v každém článku o Johnu Mayallovi bývá dobrým zvykem vyjmenovat, koho všeho vychoval, ba přímo vypěstoval ve své spolehlivé líhni. Ono se to dá skutečně jen těžko přehlédnout: za kytaristy to byli Eric Clapton, Peter Green, Mick Taylor, ale také Walter Trout a Coco Montoya, s nimiž se učitel bluesových národů pochlubil ještě před sametovou revolucí na Bratislavské lyře. Pokud jde o basisty, z těch budí největší pozornost jméno Jacka Bruce, jedné třetiny superskupiny Cream. A z bubeníků stačí říci: Mick Fleetwood.
Přesto však Mayallův titul otce zakladatele není přesný, protože pokud bychom měli být spravedliví, museli bychom dát na vyšší příčku Alexise Kornera. To byl opravdový táta bílých (rozuměj britských) bluesmanů. Jenže co by bylo blues bez určitého stupně pábení... Takže i kdyby třeba hudební historie tvrdila něco jiného, neberme sami sobě krásnou iluzi, že se zítra na pódiu pražského "kongresáku" potká otec blues s bluesovým králem.
