Slavný argentinský písničkář Facundo Cabral (74) zemřel tuto sobotu během svého latinskoamerického turné v hlavním městě Guatemaly. Ironií osudu on sám tuhle poslední latinskoamerickou šňůru nazýval "rozlučkovou". Cítil se unavený, nemocný a písničkářství se chystal jednou provždy pověsit na hřebík.
Facundo Cabral byl jakýmsi latinskoamerickým Johnem Lennonem, symbolem mírových, až spirituálně laděných písní. Jeho dětství a mládí však nic takového nenaznačovalo. Podle vlastních slov kradl, zapaloval obchody a měl v sobě neovladatelný vztek na nespravedlivou společnost, která mu nedala šanci.
Sedm sourozenců, matka, kterou opustil otec, a dětství v chudinské čtvrti ve městě La Plata. To byly dárky od sudiček, které dostal malý Facundo Cabral do začátků svého života. Číst a psát se pozdější milovník literatury a J. L. Borgese zvlášť naučil až ve čtrnácti. Do té doby to bylo dítě ulice. Divoké, nezvladatelné a beznadějně chudé. "Cítil jsem se mimo hru," řekl v jednom televizním rozhovoru.
Když se rodina odstěhovala z La Platy do Ohňové země, malý, tehdy devítiletý Facundo si usmyslel, že by chtěl poznat tehdejšího diktátora Juana Peróna a jeho ženu Evitu. Zaslechl totiž, že dávají práci chudým lidem. Vydal se tedy na vlastní pěst do několik tisíc kilometrů vzdáleného Buenos Aires.
Evito, chci práci
Dostal se až do vládního paláce, tzv. Casa Rosada, přelstil tělesné strážce a opravdu si pohovořil s Evitou a jejím manželem. Evita prý tehdy poznamenala: "Konečně někdo, kdo chce práci, a ne almužnu." Díky intervenci svého syna tedy dostala paní Cabralová práci.
Facundo se ale nezměnil a pokračoval v divoké jízdě. Ve vězení pro mladistvé si pak měl odsedět čtyři roky. Po třech letech se mu však podařilo utéct. Nicméně vězení považoval za své největší štěstí, protože teprve tam se od jezuitského kněze naučil číst a psát. "Od té doby jsem hltal Nerudovy verše i Schopenhauera," vzpomínal. Po útěku z vězení se toulal zejména po odlehlých argentinských plážích, na jedné z nich pak potkal starého muže, jakéhosi svého proroka, a ten ho přivedl ke křesťanství.
Lennon z chudinské čtvrti Facundo Cabral (1937-2011) naposledy koncertoval minulý čtvrtek v guatemalském městě Quetzaltenango, asi 200 kilometrů západně od metropole Guatemaly. |
Od té doby, přesně od roku 1954, mladý "prvotřídní vagabund", jak si sám říkal, neukradl ani peso a začal zpívat a hrát na kytaru. Nechal si narůst revolucionářský plnovous, ale nikdy to nebyl písničkář opravdových bojovníků. Měl v sobě mnohem více z Gándhího než z Che Guevary.
Jeho písně vyznívají velmi mnohoznačně, nejsou to jednoduché slogany a jejich poselství jsou především o tom, jak má člověk hledat svobodu v Bohu a Boha jako takového. Nejslavnější song Nejsem odtud ani odtamtud (No soy de aquí ni de allá) na serveru YouTube zhlédlo přes dva miliony lidí a tuhle spíše velmi dlouhou báseň měl ve svém repertoáru dokonce král hispánského popu Julio Iglesias.
Koho Bůh miluje
Hit složil Facundo Cabral v roce 1970 a hymnou svobody a naděje se pro Argentince stala hlavně v letech vojenské diktatury (1976 až 1983). Zpívá se v ní zjednodušeně řečeno o samotě a o tom, proč nebýt otrokem, a o tom, že svobodu lze nalézt uvnitř sebe a v Bohu, který jí není, ale může tě k ní dovést. V době, kdy tisíce jeho fanoušků mizely beze stopy ve vojenských mučírnách, ale Facundo Cabral žil v exilu v Mexiku, což mu později mnoho lidí nemohlo zapomenout.
"Bůh ví, co dělá," říkával často. Náhoda nebo třetí ze sudiček, ta, která má v ruce nůžky a přestřihává nit, ho posadily v 5.20 ráno do automobilu k podnikateli a majiteli mnoha hudebních klubů po celé Latinské Americe Henrimu Fariňovi. Ten mu prý nabídl v Guatemala City svezení na letiště.
Cestou je ale přepadli nájemní zabijáci a auto doslova rozstříleli. Podle španělského deníku El País se pravděpodobně jednalo o vyřizování účtů, k němuž se vyslanec dobré vůle OSN Cabral náhodou připletl. Ať už však má v jeho smrti prsty kdokoli, jeden z bardových veršů zní takto: "Když člověk pracuje, má Boží uznání, když zpívá, má Boží lásku."
