Bubeník s paličkami od pánaboha

Vlado Čech se narodil 1. září 1949 do rodiny těžkotonážního komunisty, šéfa prezidentské ochranky. A nepotatil se. "Ještě mu ani fousy nerostly, a už škemral, ať rodiče pořídí bubny. Jeho máma nakonec tajně koupila české amátky, nechala je u sousedů ve sklepě, a když měl manžel na Štědrý den službu, natahala je po schodech do bytu," vzpomíná vdova Věra Čechová.

Brzo začal hrát s amatérskou skupinou Ducks, o dva roky později se v kapele New Force potkal se zpěvákem Vladimírem Mišíkem. "S Vladem jsme chodili na stejnou základku. Časem jsem zjistil, že je fakt dobrej. On měl jednu v Česku vzácnou vlastnost - držel rytmus. Ani když dal brejk, nezpomalil... a k tomu byl technicky zdatný."

Pak přišel podzim 1968 a start Blue Effectu, který zazářil hned albovým debutem Meditace s evergreenem Sluneční hrob. V podstatě rocková balada dodnes udivuje svébytným bubenickým podkresem, díky němuž jsou všechny nápodoby (včetně dnešních Mišíkových a Hladíkových) jen cover verzí. "Vlado bubny používal jako hudební nástroj, ne jako cosi, do čeho se mlátí," vysvětluje Radim Hladík, kytarista a první muž kapely. Čech byl rockový typ bubeníka. Jeho kolegové se shodují, že hrál velice expresivně, a přitom jistě.

Podobně přímočaře se choval. "Když jsem dostal v roce 1969 lano do Blue Effectu," vzpomíná Lešek Semelka, "byl jsem ostýchavý kluk z Litvínova. Stačilo pár minut a už jsme byli s Vladem přátelé... a hned se to šlo zapít". Přizvukuje baskytarista a další spoluhráč Fedor Frešo: "Za pár minut jsem měl pocit, že se známe od dětství. Uměl za to vzít, byl navíc z těch lidí, co se vždycky propili do dobrosrdečnosti. Věčná škoda, že to nedokázal ubrzdit."

V poutech závislosti

Naplno se Čech projevil na deskách Nová syntéza I. a II., Svitanie a především na ponurém Světě hledačů (1979). Tehdy už opět se Semelkou v sestavě. "Vlada nikdo nikdy neviděl cvičit. Přišel na zkoušku, krátce se s Radimem dohodli na formě, a už to tam sázel, jak kdyby to předtím piloval pět hodin." Mladí bubeníci se pod pódii rvali o místo, aby mohli co nejlíp sledovat, jak se to dělá.

Plukovník se mezitím o synovi vyjadřoval jako o své "životní politické chybě". Vladovi se ale rodinné konexe někdy hodily. "Jednou nás s Vladem zatkli na Václaváku s igelitkou plnou chlastu," vzpomíná bedňák kapely a Čechův velký kamarád Ivo Marek. "Nechali nás chvíli smažit na cele, ovšem jen do té doby, než si ověřili totožnost. Když se se sklopenýma ušima přiběhli omlouvat, Vlado už tušil, která bije. Lehnul si tam na gauč a oznámil jim, že dokud všechno nevychlastáme, neodejdeme. Ani necekli, do rána tam s námi trpěli a podkuřovali, jak se dalo, pak nám ještě zaplatili taxi."

V roce 1981 ho přetáhl Lešek Semelka Čecha do popovějších SLS, po třech letech vzal svého dlouholetého spoluhráče na milost znovu Radim Hladík, v té době se už na talentovaném hráči podepsala závislost na alkoholu.

"Naposled jsem Vlada potkal na Letné. To si zrovna ve večerce kupoval flašku vína a vypadal špatně," vzpomíná Vladimír Mišík. Když Čech o pár měsíců později prodával bubny, zbyl z něj jen stín ploužící se po malostranských hospodách. 21. července 1986 přišel konec. "Vyžádal si dlouhodobé studijní volno a v M. Efektu byl nahrazen automatem," napsala tehdy Melodie.

Vlado Čech nikdy nestudoval, nepotřeboval to. "Jeho projev byl nezaměnitelný," říká manželka Radima Hladíka a současná manažerka Blue Effectu Zlata Hladíková. "Hrál razantně, ale uměl stejně tak zvolnit a být citlivý. Emotivně nabíjel, byl to pan bubeník." Trable s alkoholem podle Hladíkové dokázal maskovat, spoluhráči dlouho neviděli problém. "Až pak v té závěrečné fázi, kdy často nedorazil na koncert nebo na zkoušku, vymýšlel si neuvěřitelné výmluvy, aby mohl zůstat v hospodě."

Pro Blue Effect znamenala Čechova smrt smrtelnou ránu. "Když umřel Vlado, byl konec. Kromě příležitostného koncertování s Davidem Kollerem jsem si s nikým tak dobře nezahrál. Vlastně až teď, o dvacet let později, s o dvě generace mladšími kluky," říká Radim Hladík.

Vlado Čech a Radim Hladík na pódiu někdy působili dojmem, jako by byli dvěma částmi jednoho organismu. V Čechově hře byla cítit nespoutanost i jistá naivita doby, kdy nebyl jiný způsob, jak pochytit finesy světových hvězd, než odposlouchat je z desek. A právě tohle kutilství mohlo dát vzniknout velké originalitě.