LN Před nedávnem skončil cyklus dvaceti večerů Literární sklony, v němž čeští spisovatelé představovali v Galerii Švestka svá oblíbená výtvarná díla. Jak vás napadlo dávat dohromady literaturu a výtvarné umění, v době kdy se umělecké spolky tohoto typu moc nenosí?
Bylo mi nějak líto, že se přerušila tradice, kdy se výtvarníci a literáti hodně navzájem inspirovali a ovlivňovali. Za první republiky nebo i v šedesátých letech vznikaly nádherné knižní obálky, ilustrovaly se básně, literáti navštěvovali výtvarníky v ateliérech a psali jim hodně texty do katalogů. Ty světy byly propojené. To se v dnešní době ztrácí, a tak mě napadlo, že bychom to mohli nějak obnovit. Oslovila jsem proto básníka Petra Borkovce, který se v současné české literatuře hodně dobře orientuje, aby mi pomohl celý projekt zrealizovat.
LN A skutečně se za ty dva roky, kdy jste Literární sklony s Petrem Borkovcem organizovali, podařilo tyhle dva světy propojit?
Zjistila jsem, že je to vlastně hrozně těžké. Moje úplně původní představa byla, aby se současná literatura propojila se současným uměním. Zároveň jsme ale s Petrem Borkovcem nechtěli literátům příliš diktovat a ovlivňovat je v tom, jaké výtvarné dílo by chtěli představit. No a k tomu propojení současného výtvarného umění se současnou literaturou vlastně příliš nedocházelo.
LN Proč?
Většinou si totiž spisovatelé a spisovatelky vybírali něco z minulosti. Sylva Fischerová třeba mluvila o Rembrandtovi, Radek Malý o Franzi Marcovi, Viola Fischerová o Jakubu Schikanederovi. Což bylo zajímavé, ale ta současnost tomu nějak chyběla.
LN Kdo vlastně na ta setkání přicházel?
Většinou lidé, kteří se zajímají o literaturu, mnohem víc než výtvarníci, což bylo alespoň pro mne docela zklamání. Mezi publikem byli často studenti Literární akademie Josefa Škvoreckého nebo básníci a samotní spisovatelé. Výtvarníci asi o pohled literátů moc nestáli. Jedinou výjimkou bylo, když Petra Hůlová představovala obraz Michala Pěchoučka, to přišli i výtvarní umělci.
LN A proč by se vlastně výtvarníci měli o literaturu zajímat?
Asi je to individuální, ale mám dojem, že mladí výtvarníci asi moc nečtou, a já mám pocit, že prostě o něco přicházejí. V umění je přece všechno propletené. Obrazy ovlivňuje film, hudba, poezie... Jenže je pravda, že spousta umělců vám řekne, že prostě číst už nestíhají, že nestíhají ani sledovat informace z vlastního oboru, natož se orientovat ještě v literatuře. A tyhle Literární sklony možná sloužily jako jakýsi průvodce i po současné české literatuře.
LN Vy jste ale na rozdíl od vašich kolegů na večery chodila, mělo to na vás nějaký konkrétní vliv?
Musím říct, že já z toho vážně vytěžila maximum. Mohla jsem osobně poznat nejrůznější spisovatele a básníky, a vznikla tak knížka mých kreseb Na dosah ruky. Každou kresbu doprovází text jednoho českého básníka.
LN Jak taková knížka vznikala?
Loni jsem měla výstavu obrazů v Berlíně. Přišla na ni redaktorka nakladatelství Kerber, a když jsem jí ukazovala složku se svými kresbami, které jsem měla přichystané na výstavu v Saint-Etienne v Muzeu moderního umění, navrhli mi vydání knížky. Já poslala 25 kreseb českým literátům a každý z nich si měl vybrat kresbu, k níž by chtěl napsat nějaký krátký text nebo nejlépe báseň. Knížka pak skutečně vznikla a vyjít by měla ještě letos. Budou v ní texty např. Jakuba Řeháka, Jáchyma Topola, Petra Borkovce a dalších. V knize jsou také překlady těch textů do němčiny, angličtiny, francouzštiny a italštiny. Tedy jazyky zemí, kde občas vystavuju.
LN Vašim kresbám je občas vyčítána někdy až přílišná literárnost nebo narativnost... Nečtete někdy až moc?
Konkrétní literární vjem mám snad jen na jednom obrazu, kdy mě silně ovlivnily dojmy z knihy Harukiho Murakamiho Kafka na pobřeží, dalších si asi nejsem vědoma. Mé kresby jsou ale vlastně mým deníkem. Kreslím si tak svoje osobní příběhy už od roku 1997. Nechtěla jsem, aby je pak doprovázel nějaký kunshistorický text, a vsadila jsem tedy na básníky a jejich vnímavost. Každopádně v každém mém obrazu je skutečně hodně příběhovosti.
LN Můžete mi nějaký příběh vašeho obrazu vyprávět?
Třeba obraz dokončený včera. Je na něm dívka a drží v dlani malého ptáka. Ten pták je tam proto, že mi při včerejší bouřce vlétla do okna ateliéru sýkorka, neviděla sklo a omráčená skončila u mě na parapetu. Držela jsem ji v dlani a přemlouvala ji, aby neumírala. Nakonec se vzpamatovala a odlétla do parku. Je to spíš jako malá povídka a já ji pak namalovala. Obraz, který jsem dost dlouho nedokázala dokončit, najednou získal pointu.
LN Surrealista Vladimír Zadrobílek vám říkal "nová Toyenka", souhlasila byste s ním?
Proč ne? Taky mě občas přirovnávají k Fridě Kahlo... Já myslím, že je to hlavně proto, že zobrazuju pocitový svět ženy, takže určitě je lepší mít v sobě Toyen než třeba Helenu Zmatlíkovou....
LN Helenu Zmatlíkovou?
Já měla v dětství strašně ráda Děti z Bullerbynu a knížku ilustrovala Helena Zmatlíková. Ty kresby se mi nijak zvlášť nelíbily, ale byly tak strašně výrazné, všechny ty postavy s vytřeštěnýma, obrovskýma očima, tak jsem prostě ráda, že ve mně nějak nezůstaly dodnes.
