Letošní Letní filmová škola se překlápí do své druhé poloviny, která se ponese ve znamení návštěvy dvou nejdůležitějších zahraničních hostů festivalu, Fina Akiho Kaurismäkiho a Thajce Apichatponga Weerasethakula. Dokončí se také velkoryse pojaté přehlídky rumunské kinematografie, poválečných francouzských filmů či japonské soft erotické produkce.
Nejrozsáhlejší retrospektivou je přehlídka rumunské kinematografie, která sahá od němé éry až po ostře sledovanou současnou tvorbu, které se často přezdívá rumunská nová vlna. Právě dílům z posledních deseti let je na přehlídce věnován největší prostor.
Ceauseskova nová vlna
Rumunské filmy natočené po roce 2000 fascinují festivalové diváky podrobnými portréty nesnesitelných součástí každodennosti komunistického i současného života v zemi. Tři ústřední postavy nové vlny, Cristian Mungiu, Corneliu Porumboiu a Cristi Puiu, využívají minimalistický styl založený na dlouhých záběrech a realistickém vyprávění, kde děsivost doby ústící do neřešitelných morálních dilemat vyvstává v drobných detailech.
Nejslavnější nový rumunský film, Mungiovy 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, sledující ilegální potrat v období Ceauseskova režimu, předvádí rafinovanou hru s poměrem toho, co se ve filmu přímo ukazuje, o čem se jen mluví a co se pouze naznačuje. Snímek, ve kterém ani jednou nepadne jméno rumunského diktátora ani oslovení "soudruh", nenápadně vykresluje náladu pozdní totality jako přízračnou a paranoidní "potracenou realitu".
Ironik Porumboiu zase bere vítr z plachet domnělým hrdinským kouskům, když nechává zpochybnit revoluční zápal skupiny maloměstských intelektuálů protichůdnými svědectvími očitých svědků v komedii 12:08 Na východ od Bukurešti a když ukazuje policejní práci jako sled nekonečného a bezúčelného postávání před domy podezřelých a úvahami nad stejně nesmyslnými protokoly a procedurami v dalším filmu Policejní, adjektivum.
Ještě zákeřnější filmař Cristi Puiu ve své novince Aurora na ploše tří hodin sleduje jeden den ze života muže, který různé banální úkony typu vyzvedávání dcerky z tanečního kroužku proloží čtyřmi vraždami, k nimž nemá žádný zjevný motiv.
Další důležitou postavou současného rumunského filmu, jemuž Letní filmová škola věnuje velký prostor, je dokumentarista Andrei Ujica, který je na akci také osobně přítomný. Ujica sleduje totalitní minulost a zejména dobu revoluce skrze archivní materiály. Z nich se skládá jeho studie televizních záznamů z doby převratu v Rumunsku Videogramy revoluce, portrét sovětských kosmonautů, kteří strávili rozpad SSSR na oběžné dráze, Svět v Miru, i jeho nejdůslednější dílo, tříhodinový sestřih propagandistických videí rumunského diktátora Vlastní životopis Nicolae Ceausesca.
Obsáhlá osobnostní retrospektiva je věnovaná tvorbě nejznámějšího finského režiséra Akiho Kaurismäkiho, který na Letní filmovou školu dorazí dnes. Tvůrce, kterému se daří volně a s lehkostí propojovat absurdní humor, nostalgii, klasické hollywoodské žánry i tíživou sociální realitu finské pracující třídy, začal své první filmy natáčet už na začátku osmdesátých let a letos na festivalu v Cannes uvedl novinku Le Havre.
V jeho bohaté filmografii mohou i znalci na LFŠ objevit méně známé tituly jako režisérův druhý snímek, hříčku Calamari Union, která pojednává o 14 hrdinech, kteří se všichni jmenují Frank a rozhodnou se podniknout pouť z jednoho konce Helsinek na druhý, nebo dokument Total Balalajka Show zachycující společný koncert kapely Leningrad Cowboys s mužským sborem ruské armády známým pod názvem Alexandrovci.
Pokojný odchod ze světa
Hůře uchopitelné a experimentálnější, ale rovněž velmi osobité jsou i snímky dalšího významného hosta festivalu, thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula, který LFŠ navštíví také ve druhé polovině jejího konání. Režisér loni vyhrál hlavní cenu v Cannes se snímkem Strýček Búnmí, který byl uveden i v našich kinech.
Kombinace lidových duchařských příběhů a vyprávění o umírání starého muže na současném venkově fascinuje zejména pečlivě udržovanou prostotou vyvolávanou až poeticky jednoduchými speciálními efekty, ale také pokojnou náladou, jež prostupuje hrdinův odchod ze světa. Strýček je také o poznání sdílnější než starší režisérova díla jako Světlo století, Tropická nemoc nebo Tajemný předmět o polednách, kde se přes sebe vrství vzpomínkové a fantazijní pasáže často spojené unikavými, nejasnými asociacemi.
Úkol objevovat dosud opomíjené oblasti světové kinematografie letos LFŠ naplnila jednak přehlídkou poválečné francouzské kinematografie, tzv. "tradice kvality", která je významná tím, že s ní polemizovali tvůrci Francouzské nové vlny v době, kdy ještě psali pro filmový magazín Cahiers du Cinéma. Půlnoční sekce japonských "pinku" filmů je zase pohledem do tradice, která míchá soft erotiku s modernistickými a experimentálními filmařskými postupy.
