Velká očekávání doprovázejí často velká zklamání. Potvrdí On, "král opery", a Ona, dle berlínské kritiky "nejkrásnější hlas Latinské Ameriky", silné přívlastky, které je provázejí? A co vlastně očekávat? On zpívá už padesát let, letos mu bylo sedmdesát, nastudoval sto třicet rolí, absolvoval tři tisíce pět set představení, vydal přes stovku alb. Obdivuhodné, ale...
Špatné nazvučení orchestru
To vše mi táhlo hlavou, když jsem v sobotu usedala do hlediště na břehu Vltavy v Českém Krumlově. V tu chvíli také to, že velký pěvec si žádá velkokapacitní parkoviště a od posluchačů velké příjmy: ti v předních řadách zaplatili za lístky na "kulturní událost roku" až osm tisíc (!). Ti, co stáli někde vzadu, "jen" tisícovku. Ozvučení a velkoplošné obrazovky byly nutností, pro poslední řady byla konstrukce pódia spíše jen tušená. Ano, událost to byla už předem: slovutný Plácido Domingo po 17 letech opět v České republice!
V Krumlově ho doprovodili portorikánská sopranistka Ana María Martínezová a americký dirigent Eugen Kohn, který po celý večer vedl Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Tedy jak? Program byl koncipován efektně, třídílně: opera, opereta a zarzuely. Opera pro skutečné milovníky žánru, opereta pro "méně náročné" (snad se zvláštním zřetelem k početným VIP hostům a sponzorům) a zarzuely asi pro všechny -u nás málo známé árie jsou temperamentní a efektní tečkou.
Už po prvních taktech předehry k Prodané nevěstě ale bylo jasné, že je něco špatně. Nazvučení orchestru zdůraznilo snad všechny nešvary a četné nesoulady v souhře i intonaci hráčů, dechové nástroje přes smyčce neměly šanci zaznít, celkový zvuk postrádal výšky i hloubky, v terminologii mistrů zvuku byl zkrátka "placatý".
Místo slavnostního entrée rozpačité zahájení, po němž se radostné očekávání věcí příštích změnilo na obavu. A operní část ji, bohužel, spíše potvrdila: dlouhým potleskem vítaný Domingo zahájil Rodriguovou árií z Massenetova Cida, pak přišla role Cavaradossiho z Tosky, která bývala vždy jeho parádním číslem, ovšem dle výrazu a gest nebyl s výkonem spokojen ani sám pěvec. Výšky byly přeforsírované a celek působil těžce a lopotně.
Místo Čardášové princezny Ledová královna
To Ana María Martínez zpívala lehce, s nadhledem až odstupem. No právě. Byla stejně chladná v árii Rusalky i jako Catalaniho Wally. Její lyrický soprán zněl ve střední poloze nádherně plně a temně, výšky ovšem ostře a její projev zcela postrádal výraz, jímž naopak nešetřil tenorista. Nejlépe mu slušela Gérardova árie z Giordanovy opery Andrea Chénier, což je, příznačně, part barytonový. Zakončili společně jako Verdiho Otello a Desdemona, SOČR přidal předehru k Donizzetiho opeře Don Pasquale, jíž si výrazně vylepšil neslavný úvod, a začalo "okénko operetní". Lehár, Kálmán, Suppé. V líbivých a známých kusech nabyl Plácido jistoty, zpěv se nápadně vylehčil.
Ani opereta ale ještě neodbourala odtažitost sopranistky - i když byla technicky bezchybná, její Čardášová princezna působila spíš jako Ledová královna. Nicméně s každým dalším číslem se vazba mezi jevištěm a hledištěm upevňovala a dusná atmosféra z počátku se rychle měnila: z části, věnované španělským zarzuelám 19. a 20. stol. od Luny, Torroby, Barbieriho a Mariezcurreny, už musel mít radost i Plácido Domingo.
On i Portoričanka Martinezová zpívali ve svém rodném jazyce a evidentně rádi seznámili české publikum se svou srdeční záležitostí (Domingo v zarzuelách jako mladík začínal), Ana Maria se konečně začala usmívat. Orchestr hrál výtečně a zvuk zřejmě prošel korekcí, počáteční nástrojová nevyrovnanost byla ta tam. Vrcholem galakoncertu pak byly rozhodně přídavky - celkem šest si jich publikum vytleskalo ovacemi vestoje, nejprve dvě mexické písně (včetně hitu Bésame mucho), píseň Lízy z My Fair Lady, Plácido zářil jako Muž z La Manchy, nechyběl dokonce malý taneček sólistů na pódiu a jako bonbonek slavná Granada. V ní už byl Domingo nedostižný. I když po celou dobu nekomunikoval s publikem jinak než svým zpěvem a působil spíš skromně a mile, než jako světová hvězda, navzdory občasnému technickému zaváhání je to stále výborný zpěvák.
Komické obrazovky
Komicky až trapně působilo obrazové snímání pódia: na obrazovkách se objevovali sólisté, když právě zpívali, a dirigent. Ať se v orchestru dělo cokoli, včetně velkých sólových pasáží, publikum mělo detail na Eugena Kohna. Obrátit kameru alespoň několikrát do orchestru bylo zřejmě nad síly příslušných techniků - Kohnova tvář, jeho občas až komická mimika a gesta a konečně i slova z publika "to ale je komik" mě pronásledovaly až do noci.
Suma sumárum: bylo příjemné poznat Anu Maríu Martínezovou, ale věřím, že Latinská Amerika disponuje i krásnějšími hlasy a hlavně temperamentem, který jako by si sopranistka šetřila "na příště".
SOČR se s postupem večera mohl jen zlepšovat, a to se, naštěstí, podařilo. Sólisty doprovázel pod Kohnovým řízením jistě. A Domingo? Člověk má tendenci pod vlivem úcty k velké osobnosti, jejím zásluhám (i jejímu věku) leccos přehlédnout. Hlas nutně pozbyl lesku i ohebnosti, dechová opora dřívější neochvějné jistoty. Čas nelze zastavit. Domingo má ale vynikající pěveckou metodu, entuziasmus a vůli. Ostatně, je známý svým mottem Odpočívámli, rezavím. Nu, zatím to vypadá, že rezavé bude spíš ono železné pódium i auta, jejichž místa na českokrumlovském parkovišti zabrali milovníci opery, zatímco on bude vesele zpívat dál.
