Vlaštovka Alison Kraussové

Ti, kteří neposlouchají country ani bluegrass, si americké zpěvačky a houslistky Alison Kraussové zřejmě všimli až před čtyřmi lety, kdy vydala album duetů s bývalým frontmanem skupiny Led Zeppelin Robertem Plantem. CD Raising Sand tehdy sklidilo zasloužené ovace a způsobilo, že se Alison ještě před čtyřicítkou stala umělkyní s největším počtem získaných cen Grammy (dnes jich má ve vitríně šestadvacet!).

Sestřičko, kde jsi?

Jejím fanouškům jistě vrtalo hlavou, jakým směrem se po takovém úspěchu může dát. Rodačka z Decaturu v Illinois, která vyrůstala v Champaign (městě, o němž kdysi společně napsali písničku Bob Dylan a Carl Perkins), naštěstí vyslala signál, že ne každá celebrita musí automaticky zpychnout. Místo aby dál rozvíjela sólovou kariéru, vrátila se ke kapele, s níž v roce 1985 začínala. Formace z názvem Union Station má pověst nejsehranější party široko daleko a album Paper Airplane, které s Alison Kraussovou natočila, to jen potvrzuje.

Když se na složení skupiny Union Station podíváme blíž, bude nám hned jasné, že nejde o žádnou okresní ligu. Proto také chvíli trvalo, než se jednotliví hráči znovu sešli – vždyť od roku 2004, kdy vydali zatím poslední desku Lonely Runs Both Ways, se rozeběhli do všech světových stran a jako sólistům se jim rozhodně nevedlo špatně. Šanci prosadit se měl zejména kytarista a zpěvák Dan Tyminski, jehož specifický projev jako by oživoval tradici tzv. dust bowl folku z doby velké hospodářské krize. Vzpomeňte si na nečekaný hit Man of Constant Sorrow z filmu Bratříčku, kde jsi?. Na plátně se mohlo zdát, že ho zpívá představitel hlavní role George Clooney; ve skutečnosti však onen nezaměnitelný hlas patřil Danu Tyminskému.

"Bratříček" byl ostatně určitým mezníkem i pro Kraussovou. Diváky okouzlil vábivý zpěv mississipských sirén v písni Down to the River to Pray – opravdová siréna však byla jen jedna a jmenovala se Alison. Tatáž nadpozemská lehkost charakterizovala baladu You Will Be My Ain True Love, kterou Kraussová složila a nahrála se Stingem pro snímek Návrat do Cold Mountain.

A dojem, že se vznášíme, máme i od prvního tónu aktuálního alba Paper Airplane, jehož název v překladu ne náhodou znamená papírovou vlaštovku.

Neupřímní ztrácejí čas

Výběr skladeb ovlivnila skutečnost, že studna dosavadních nápadů skupiny Union Station v podobě countryového autora a muzikanta Roberta Leeho Castlemana takříkajíc vyschla. Alison se však nedala odradit, za vyhořelým umělcem zajela a poté, co mu odvyprávěla neveselé příhody ze svého nedávného života ("prošla jsem si hodně temným obdobím"), se v Castlemanově hlavě zrodil ještě jeden výtvor: titulní píseň Paper Airplane. Zbytek buď vznikl při zkoušení s kapelou, nebo jde o citlivě zvolené coververze.

Za zlatý hřeb alba lze považovat éterickou nahrávku melancholické skladby Dimming of the Day, kterou původně napsal Richard Thompson (ex-Fairport Convention) pro svou ženu Lindu. Kritici se shodují, že Kraussová tu podává dosud nejlepší pěvecký výkon, což vzhledem k jejím třinácti předchozím "řadovkám" leccos vypovídá.

Pozadu však nezůstaly ani "předělávky" písniček Petera Rowana (bluegrassového ahasvera, známého ze spolupráce s Druhou trávou) a Jacksona Browna (finální My Opening Farewell). Kromě zpěvaččina chvějivého témbru a tónu houslí, jež odkazují tu k Irsku, jindy k Apalačským horám, je hlavní devízou CD Paper Airplane především dobro (tedy nástroj, nikoli mravní pojem) v rukou mistra svého oboru Jerryho Douglase, působícího v Union Station od roku 1998.

"Ty písničky jsou o těžkých situacích," vysvětluje interpretka. "Netušíte, jak dlouho mohou trvat, ale víte, že jednou skončí. Nebylo snadné o tom zpívat, ale kdybych se nesnažila být upřímná, jen bych ztrácela čas, svůj i těch druhých." Dlužno říci, že poslech nového alba Alison Kraussové má ke ztrátě času opravdu daleko. Naopak – protože cizí neštěstí (a v -muzice obzvlášť!) potěší, je skoro škoda, že ze sebe těch smutných písní nevydolovala ještě víc...