Otakar Vávra vyrostl ve velmi skromných poměrech, jeho výhodou však byla cílevědomost a vytrvalost. “Věděl jsem, že nesmím na nic čekat, nesmím promarnit čas. Ustavičně jsem pracoval,“ napsal ve svých pamětech. Ačkoliv původně studoval architekturu, nakonec utekl k filmu.
ČTĚTE VÍCE: |
Počátkem 30. let se uvedl sérií krátkých avantgardních snímků a živil se psaním scénářů. V roce 1936 se konečně dostal k vytoužené režii a za spolupráce s Hugem Haasem natočil dodnes oblíbenou komedii Velbloud uchem jehly. Mezi další snímky z té doby patří Filozofská historie a Panenství (podle Aloise Jiráska a Marie Majerové).
Vávra byl od začátku velmi náročným a přísným režisérem, okolí si nepouštěl k tělu, pečlivě si vybíral náměty k filmům, scény do detailu promýšlel. Také ho rozčilovalo, že film byl spíše než za umění považován za zábavu.
Na sklonku první republiky a za protektorátu natočil celou řadu snímků, které dnes patří do zlatého fondu "pro pamětníky" - mimo jiné komedie Cech panen kutnohorských a Dívka v modrém či filmy Pacientka Dr. Hegla a Pohádka máje. Konec války a osvobození Československa se na Vávrově kariéře nijak nepodepsaly. Podle předlohy Marie Pujmanové natočil Předtuchu, vynikajícího Karla Högera obsadil do Čapkova Krakatitu.
Vávra prosazoval myšlenku státní kinematografie, aby nevznikaly jen laciné komerční komedie. V 50. letech se proto podílel na jejím znárodňování – ne z politického přesvědčení, ale z čistě realistických důvodů. V 50. letech natočil Husitskou trilogii, zahrnující filmy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, která byla stejně monumentální jako poplatná dobovému schematismu. Z šedi tehdejší produkce nevystoupily ani jeho další snímky.
V 60. letech sehrál zásadní roli v tzv. Nové vlně československého filmu. Svoje zkušenosti na FAMU předával třeba Jiřímu Menzelovi, Věře Chytilové nebo Miloši Formanovi. Opustil svůj patos i vypilovanou preciznost a nechal ve svém díle zaznít intimnější tóny. Jeho zpracování Hrubínovy novely Zlatá reneta a slavné básně Romance pro křídlovku přesvědčivě zachytilo deziluzi generace tehdejších padesátníků a patří k tomu nejlepšímu, co za československé filmové éry 60. let vzniklo.
Za nastupující normalizace musel Vávra, pokud chtěl nadále točit, osvědčit svůj kladný vztah k režimu. Podařilo se mu to díky válečné trilogii Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy, která měla především demonstrovat úzké sepětí Československa a Sovětského svazu. V dalších letech pak točil zejména další historické filmy, například o Janu Ámosi Komenském a Janu Nerudovi.
Po pádu komunistického režimu v roce 1989 plánoval dlouhá léta natočit životopisný film o Janu Masarykovi, nakonec se mu to však nepovedlo. Na základě svých vzpomínek vytvořil pár filmových dokumentů a dodnes v řadě dalších vystupuje jako cenný pamětník.
Vávra žil přes 30 let se svojí druhou manželkou, režisérkou Jitkou Němcovou, která je o dvě generace mladší než on. Zakládal si na své pověsti prvorepublikového elegána. S hrdostí prohlašoval, že od dvaceti let nosí výhradně obleky z nejlepších modelových salónů, na košile si nechává vyšít monogram a doplňuje je pouze hedvábnými kravatami. V kondici se prý udržoval pitím kvalitního francouzského vína, ještě nedávno navštěvoval vyhlášené pražské kavárny jako Louvre nebo Slavie.