J. A. R. jsou dál věrní funku

Bývá zvykem porovnávat nejnovější výtvory s tím, co dotyčný literát, výtvarník či muzikant vytvořil dříve. Zvláště pak v populární hudbě, jež často podléhá všemožným trendům a módám, je to na místě, muzikanti dokážou předvádět stylové obraty s překvapivou lehkostí. Jak v tomto kontextu dopadá nejnovější album J. A. R. Dlouhohrající děcka?

Roman Holý, jakožto hlavní skladatel kapely, se zde sympaticky drží své funkové víry, nebyl by to ovšem on - totéž platí i pro jeho spoluhráče a spolutvůrce v J. A. R. - aby nahrávky nevyšperkoval spoustou nejen hudebních, ale i textových špílců a „vychytávek“.

Pokud jde o kvalitu, J. A. R. si svou novinkou rozhodně drží laťku hodně vysoko - ostatně, lze pochybovat, že by perfekcionista Holý dal z ruky nahrávky, o jejíž smysluplnosti by nebyl přesvědčen. O tom svědčí i prodlužující se intervaly v „jarovské“ diskografii, od posledního alba Armáda špásu (2006) dělí „Děcka“ pět let, zatímco „Armáda“ vyšla po čtyřech, a předpředposlední Nervák (2002) dokonce po dvou letech.

Máme-li tedy nové album srovnat s několika předchozími, lze říct, samozřejmě s jistou mírou zobecnění, že na rozdíl od Nerváku, lehce střiženého elektrickým jazzem, a temné Armády špásu, je novinka uvolněnější, a současně lehce retro. Již úvodní Zlejch starejch dědků je plnej svět má razantní nástup bicích jak nějaký stadionový hit ze 70. let a do retra je laděna i část textu, vypočítávajícího trpké reálie tehdejší ČSSR: krepsilon, krimplen, umakart, mrkváče, botasky, mléko v PVC, důchodky, doložka, pitralon i VŘSR... kdo si dnes ještě vybaví, co vše se za těmi výrazy skrývá?

A když už mluvíme o textech, opět nám především Ota Klempíř servíruje slova, která jsou velice často něčím na hraně - vulgarity, trapnosti, křečovitosti či siláckého holedbání, vždy to ovšem dokáže vybalancovat a neudělat onen poslední krok. Zkrátka, nikdy do oněch kalných vod neupadne, jistě i díky mnoha žertíkům a slovním hříčkám, které vše elegantně shodí. V žádném případě se ovšem nejedná o nějaké plytké rýmovánky, pod legráckami cítíme seriózní výpověď.

Hudebně je samozřejmě základem rytmický funk, od nějž muzikanti ovšem často odbíhají či jej šperkují, jako třeba v provokativní S Hammasem, kde slyšíme názvuky arabské hudby či kvílení muezzinů, nebo v Credu, kde se nad tepající rytmikou klene elegantní Bártův zpěv, či v silně jazzové Vývoj hňupa s výrazně introspektivním textem. Převládají střední tempa, díky zmíněným aranžérským finesám ovšem album nenudí, naopak. A když si Roman Holý v jednom současném rozhovoru mírně postěžuje, že „sebevědomí klesá, energie taktéž,“ nevěřme mu to zcela. Možná to tak skutečně je, na albu Dlouhohrající děcka to však rozhodně poznat není.