Proč čte někdo Stmívání Stephenie Meyerové, když může číst Lovecrafta? Proč si učitelé stěžují, že děti nečtou, když je dodnes nutí vcítit se do hrdinů Drdovy Němé barikády, a přitom by je mohli nechat pěkně se ponořit do těch, kdo spatřili bytosti neznámého plemene, v jejichž „ďábelských spárech tkví msta a zloba“? To jsou otázky, které člověka nechtěně napadají nad četbou souboru Lovecraftových próz Měsíční močál.
První svazek sebraných spisů totiž nabídl Lovecrafta spíše znalcům, kteří jsou i na raných, někdy i učednických pokusech schopni ocenit stopy postupů a témat, která v pozdějších kusech rozvine k dokonalosti. Svazek druhý je ovšem už čtením pro každého, kdo se rád ponoří do vyprávění příběhů o krocích do světů jinakosti, do světů obývaných krutými bohy i obskurními bytostmi, jež k lidem přistupují jako ke hmyzu.
Měsíční močálHoward Phillips Lovecraft |
Je to svět strachu a úděsu, který za těch takřka sto let od napsání získal patinu dobře odvedeného ručního psaní. Nejde o prefabrikáty a polotovary, z nichž se vaří dnešní upírské příběhy, ale o souvislý a fascinující průzkum oblastí, jež stojí za hranicemi poznatelného a „skutečného“, ale produkují strach zcela reálný.
U Lovecraftových hrdinů bojuje zvědavost se strachem. Nutkání vstoupit do tajemného prostoru vítězí a uvnitř pak už bývá na útěk pozdě. „Vzpomínám si, že jsem popadl revolver a klobouk, ale obě věci jsem ztratil dřív, než to všechno skončilo, aniž bych jednu či druhou použil,“ vypráví nám hrdina titulní povídky Měsíční močál. A právě v té starosvětské péči o klobouk spočívá, podobně jako třeba u Indiana Jonese, rozdíl oproti hororové fušeřině, kde se používá právě jen revolver či laserová puška.
Ve dvacátých letech už rozehrál „podivný pán z Providence“, jak Lovecrafta označil Josef Škvorecký, celý vyzrálý rejstřík témat. Jeho hrdinové navštěvují zapomenutá města a kláštery, sledují vysoušení močálů v Irsku, univerzitní badatelé tu otevírají hroby a hledači tajemna jsou konfrontováni s nepoznatelnými mimozemskými bytostmi, jež si jeho čtenáři shrnují pod označení mýtus Cthulhu.
Působiví tajemní nepřátelé
Tón vyprávění, psaných původně pro různorodé amatérské časopisy, přechází od zalykajícího se chrlení slov vypravěče, který na cestě k tajemnu zešílel, až po lyrické, výrazně knižní a ornamentální vyprávění. Všude ale zůstává fascinující práce s popisem a kompozicí, která namísto překvapivé, odhalující pointy nabízí „jen“ stvrzení, že to vše vskutku a nevyhnutelně ke špatnému konci dospělo.
Nakladatelství Plus navázalo na počin z první poloviny 90. let, kdy Lovecraftovy spisy vycházely v nakladatelství Zlatý kůň. Překladové vydání jeho próz nyní editor Ondřej Müller zkompletoval, přeuspořádal a opatřil dosti precizním poznámkovým aparátem. Výtečná je i typografie a střídmé ilustrace Františka Štorma. Zcela smysluplné bylo i rozhodnutí vybavit první svazek doslovem, jímž je již zmíněný text Josefa Škvoreckého.
V tomto ohledu poněkud zarazí, že pro svazek druhý byl jako doslov zvolen poněkud těžkopádný esej Fritze Leibera Literární Koperník, který oprávněně obhajoval Lovecraftovy kvality v roce 1949, ale dnes už působí dosti obstarožně.
A co je tajemné jak lovecraftovské hrobky, je totožný text na přebalu obou svazků, kde se opětovně ohřívá polívčička Lovecrafta vykázaného prý z literatury, zároveň se ale skuhrá, že dnes se „naopak stává obětí akademických znalců“, kteří se „tuží po vzoru nemilosrdných kafkovských badatelů“.
Univerzitní vzdělanci prý o Lovecraftovi nabízejí suchopárné výklady, zatímco on si „uchovává své neprobádatelné, a proto mocně přitažlivé tajemství“. Jak jinak než „ku prospěchu čtenářů“, tedy těch obyčejných nezkažených lidí. Člověk si pak jen smutně říká: vždyť toho Lovecrafta přece v tom Plusu pořádně četli, a přitom se umění, jak vytvořit obraz působivého tajemného nepřítele, vůbec nenaučili.
