Pravda a láska vůbec nemusí zvítězit

Film Petra Marka Nic proti ničemu je spolu s druhou českou novinkou tohoto týdne - snímkem Rodina je základ státu Roberta Sedláčka - v čemsi spřízněný. V obou případech jde o díla „zlobivých“ tvůrců, kteří vytvářejí alternativu k morálně i formálně rozbředlému českému mainstreamu. Sedláček i Marek také tíhnou k ironii a natáčejí osobní filmy, záměrně neučesané a pracující s náhodami, trapností a přehmaty.

Film Nic proti ničemu Petr Marek věnoval Mirce Spáčilové a Paulu McCartneymu, jde ovšem zase jen o ironii: populistické líbivosti, kterou ti dva zaštiťují, se totiž sám autor nevymyká jen jako filmař, ale také jako publicista a hudebník (Midi Lidi). Letos v létě si ovšem organizátoři MFF Karlovy Vary vybrali Nic proti ničemu do soutěžní sekce Na východ od Západu. A ukázalo se, že Marek se svou výlučnou, hravou estetikou sbližující prvky autenticity a diletantství přestal být ojedinělý.

Stylem, který je blízký dánskému manifestu Dogma 95, ovšem Marek pracuje už od svých počátků. Přestože do kinodistribuce pronikly jen dva jeho projekty - Láska shora (2002) a Nebýt dnešní (2005) -, je Marek filmařským veteránem, který od konce 80. let realizoval asi třicet (často vysoce ceněných) krátkometrážních a sedm celovečerních filmů. Důsledně však setrvává na pozici amatérského filmaře, který natáčí filmy s přáteli ve svém volném čase a důsledně za vlastní peníze. Svou existencí mimo oficiální struktury připomíná noblesního, umanutého klasika české nové vlny Jana Němce. Taková cesta je z principu osamělá, založená na provokativní výlučnosti.

Sveřepě dlouhé záběry

Nic proti ničemu tak sice patří k Markovým nejdiváčtějším projektům, přesto však diváka mate. Záměrně připomíná neumětelsky sestříhané domácí video: obraz zrní, kamera se klepe a vůbec se chová dost svévolně, přičemž záběry zůstávají až sveřepě dlouhé.
Film má přesto šanci vymknout se nálepce minoritní podivnůstky, která prohučí českými kiny.

Žánr komedie je divácky vděčný, film má jasnou zápletku a živé charaktery. Navíc vypráví velmi zábavně o vážných věcech. Nic proti ničemu je příběhem skupinky hrdinů kolem třicítky, kteří se dosud znali jen pod přezdívkami z internetového chatu věnovaného adopci. Nyní přijeli na podzimní víkend do vylidněného kempu Jordán, aby na podporu adopce založili občanské sdružení. Jak se ovšem brzy ukáže, situace bude složitější. Pod přezdívkou Klára se skrývá tlustý a lehce agresivní chlapík, jeden z účastníků přizná, že vůbec adoptovaný není.

O dalších dvou postavách zase divák ví, že jde o manžele, kteří se na sraz vetřeli, protože si chtějí osvojit potomka a zajímá je chování adoptovaných lidí. Snaha vyhnout se trapnosti vede k trapnostem ještě větším. Zbývá jen čekat, komu nejdřív povolí nervy a provede nějakou pitomost. Společenství okázale proklamuje toleranci a pozitivitu, což ovšem přináší jen další komplikace. Neustálé hlasování vede k chaosu, něčeho dosáhnout se dá jen skrytou manipulací.

Zdá se, že demokracie je sice tím nejsprávnějším známým způsobem, jak společně dospět k cíli, zůstává však nedosažitelným ideálem. Pravda a láska nemusí zvítězit nad lží a nenávistí, zvlášť když je ve hře nevědomost a sebeklam. Jako každé společenství, i tohle někoho přijímá a někoho jiného zase odvrhuje, přičemž zapomíná na svůj původní cíl. Všechny postavy to myslí dobře, ale každá je nějak omezená a na něčem ztroskotá - na své minulosti, neschopnosti, falešných ambicích. Účastníci setkání si nejsou a nemohou být rovni.

Touha někam patřit

Motiv adopce Marek vnímá jako metaforu touhy někam patřit. V rámci hravých paradoxů a otevřených struktur jej odstředí do širších kontextů, ale vše nakonec ponechává záměrně nedotažené. Nic proti ničemu totiž nechce být politickou satirou: s infantilní důsledností hájí bašty vlastní ironie a ponechává prostor divákovým závěrům. Není ale snadné obvinit Marka z úniku do povýšeného individualismu a intelektuálství. Problematizuje sice sociální mechanismy a brání se jasným závěrům, ale na své naivní, trapné hrdiny se nedokáže dívat svrchu. Má je totiž všechny rád - i když možná především proto, že během kolektivních improvizací, ze kterých se příběh rodil, se do postav promítli jeho přátelé z divadelní skupiny LÁHOR/Soundsystem.

Harmonizující podzimní krajina a promyšleně „krásný“ soundtrack využívající klasické hudby se pak stávají dalšími garanty citové opravdovosti, která Nic proti ničemu povyšuje nad pouhou chválu chaosu ve stylu Larse von Triera.