Snímek, který právě přichází do českých kin, je z rodu těch děl osmačtyřicetiletého Američana, která se snaží z pravidel zvoleného žánru vytěžit pro diváka poněkud „jiný“ zážitek. Zatímco trilogie Dannyho parťáci byla stylovou zlodějskou krimi a Erin Brockovich (2000) nabídl divákům soudní příběh inspirovaný skutečnými událostmi, nový Soderberghův snímek využívá subžánru katastrofického dramatu.
Důrazem na hvězdné herecké obsazení Nákaza upomíná na 70. léta. Od Letiště (1970) či Dobrodružství Poseidonu (1972) se však liší tím, jak nebanálně a sofistikovaně rozehrává partii s divákem. Ten se před čtyřiceti lety bavil odhadováním toho, které postavy v podání hereckých celebrit si filmaři troufnou zlikvidovat a v jakém pořadí. I Nákaza ovšem začíná okázalou „vraždou herecké hvězdy“: v úvodu sledujeme postavu Beth (Gwyneth Paltrowová), jak si ze služební cesty do Hongkongu přiváží nemoc tak ošklivou, že v několika hodinách sklátí nejen ji, ale i jejího malého synka.
Neznámý virus tedy hned na začátku zlikviduje dvě postavy, které bývají v mainstreamovém filmu tradičně nedotknutelné – hvězdnou celebritu a dítě. Přežívá však kupodivu Bethin manžel Mitch (Matt Damon), který je vůči nákaze imunní a poslouží publiku jako průvodce tísnivým příběhem, ve kterém hodnoty a zvyklosti civilizovaného světa rozvrátí pandemie způsobená neznámým, agresivním virem. Sáhnout na kliku u dveří, nebo se dokonce dotknout svého bližního totiž znamená riskovat smrt.
Kdo bude další?
Zatímco virus mutuje, nákaza se bleskově šíří a vědci a zdravotníci z nejrůznějších mezinárodních organizací se zoufale pokoušejí lokalizovat ho, popsat a zastavit; vy jako divák čekáte, která další hvězdně obsazená postava to z rozhodnutí režiséra odnese.
Starostlivý šéflékař z amerického centra pro kontrolu a prevenci nemocí Cheever (Laurence Fishburne) by připadal v úvahu jako Afroameričan. Nebo to budou energická doktorka Mearsová (Kate Winsletová) a epidemioložka Orantesová, která byla vyslána do Číny hledat zdroj nákazy (Marion Cotillardová)? A co sympaticky nesympatický bloger Alan Krumwiede (Jude Law) – nestál by za potrestání už proto, že mu psaní o podlých machinacích farmaceutických firem zvedlo návštěvnost blogu na 12 milionů jedinečných návštěvníků denně? Výzkumnice Hextallová (Jennifer Ehleová) by možná taky zasloužila dostat za vyučenou – vždyť ve snaze najít protilátku likviduje laboratorní makaky jako na běžícím pásu.
Nákaza (Contagion)USA 2011 |
Hvězdy v ohrožení v divákovi stupňují pocit všudypřítomné tísně. Steven Soderbergh (který se na svém filmu podílel také jako kameraman) buduje obraz zkázy s málokdy vídanou přesvědčivostí, ale bez velkých, melodramatických gest. Podobně jako ve svém vysoce ceněném čtyřoscarovém thrilleru Traffic – Nadvláda gangů (2000) vytváří komplexní obraz jakéhosi nového světa: způsob, jakým se nákaza šíří, vede k rozpadu základních mezilidských vazeb, dochází k drancování a nátlakovým akcím, vzniká iracionální víra v „zázračný“ přírodní lék... Ke slovu zkrátka přicházejí ty nejopovrženíhodnější mechanismy chování normální populace.
Větší práva elitám
Situace v této „realistické sci-fi“ ovšem není vnímána ani tak optikou obyčejných lidí Mitchova typu, jako spíš pohledem lékařů a vědců. Jejich individuální osudy jsou načrtnuté nebanálně a přitom s řemeslnou nonšalancí. Virus, který zmutoval vinou neblahé součinnosti netopýra a vepře, pro hrdiny není izolovaným vědeckým problémem. Špičkoví odborníci z různých oblastí žijí svou prací, ale současně nepostrádají emoce a dělají chyby. Nebojují navíc jen s nebezpečným virem, ale i s ne vždy průhlednými a logickými rozhodnutími svých šéfů. Nerebelují proti nim sice otevřeně, ale ve chvíli, kdy je začnou omezovat a brání jim v práci, bez váhání je ignorují.
Soderberghův film je tak vlastně chválou elit, které vzhledem ke svým schopnostem a zodpovědnosti obhajují v příběhu právo chovat se trochu „jinak“. V souladu s tím není samotná Nákaza pojata jako populistický divácký hit. Fajnové elitářské drama odehrávající se především u počítačů a v laboratořích je tu ovšem podáno napínavěji než nějaká akční honička.
Za fasádou dobře udělaného katastrofického příběhu ovšem film skrývá řadu znepokojivých otázek. Ty se mohou dotýkat třeba i křehkosti západní civilizace, která drží pohromadě – obrazně – jen díky starobylému pozitivnímu sociálnímu gestu: podání ruky. Z filmu si tak nejspíš odnesete mnohem víc než jen touhu umýt si ruce, kdykoli sáhnete na kliku.