Útoky skupiny Frakce Rudé armády (R. A. F.), policejní hon na jejich členy, proces s nimi, jenž se změnil v politickou manifestaci, a sebevražda vězněných vůdců tzv. první generace R. A. F. jsou považovány za přelomovou událost v německé poválečné historii. Ani po desítkách let se navíc pohled na skupinu neustálil; část Němců v nich vidí obyčejné zločince, nemálo jich ale pro ně má pochopení – vidí v nich lidi, kteří třeba bojovali nesprávnými metodami, brali se ale v zásadě za správnou věc a svými extrémními činy reagovali na extrémní okolnosti.
Tématu politického terorismu 70. let se dotkla řada německých filmů, v poslední době třeba pozoruhodný snímek Christiana Petzolda Vnitřní bezpečnost nebo velkofilm Baader Meinhof Komplex. Dokumentarista Andres Veiel ve svém prvním hraném filmu Kdo, když ne my jde jaksi ke kořenům, do roků, jež nástupu R. A. F. předcházely.
Žena s psychickými problémy
V centru jeho filmu je vztah Gudrun Ensslinové (1940–1977), jedné ze zakládajících členů R. A. F., a Bernwarda Vespera (1938–1971), studentů literatury, kteří spolu později založili nakladatelství, v němž vycházely texty převážně levicových autorů. Procházejí pro dobu typickými prostředími – univerzitní posluchárny, aktivistické schůze, upjaté domácnosti rodičů. Zkoušejí volnou lásku, rozcházejí se a opět scházejí, mají spolu dítě. Každý z nich zároveň prochází vlastní verzí pekla, potýká se s psychickými problémy. Bernward (August Diehl) skončí na psychiatrii a později spáchá sebevraždu, Gudrun (Lena Lanzemis) se vzdá dítěte a okouzlena temným šarmem Andrease Baadera mizí v teroristickém podzemí.¨
Dcera faráře a syn nacistického básníka - hrdinové filmu Kdo, když ne my
Andres Veiel se v rozhovoru pro LN hlásil k dědictví revoltujících studentů 60. let, rozumí jejich motivům, byť samozřejmě neschvaluje metody. Příběh skupiny členů R. A. F hrál úlohu i v jeho životě. V patnácti jezdil sledovat proces s členy tzv. první generace skupiny. Pozval si ho pak hodnostář mládežnické organizace CDU, jejímž byl Veiel členem. „Řekl mi, že jestli budu na soud chodit dál, ohrozím tím svoji kariéru. Napadlo mě, že asi nežiju ve svobodné zemi, když to v Německu funguje takhle. Proces s členy R. A. F. přispěl k mé radikalizaci.“
Natočení filmu předcházely podle něj roky výzkumu. Obraz Gudrun Ensslinové, jenž z něj vzešel, pobouřil některé stoupence výkladu historie, v němž R. A. F. vystupuje jako síla, která se vzepřela útlaku. Ensslinová je totiž ve Veielově filmu vykreslena jako inteligentní mladá žena, která trpí vážnými psychickými problémy, dokáže jednat velmi krutě, zároveň má sklony k sebepoškozování, rovněž její upnutí se na Andrease Baadera má dost nezdravé rysy.
„Hodně lidí se mě ptalo, proč jsem ukázal jejich Gudrun v takovém světle. Rozuměl jsem tomu postoji, znesvětil jsem jejich idol. Odpovídal jsem ale otázkou: Proč vůbec potřebujete mít idol? Snažil jsem se ve filmu neukázat nic, co by nebyla pravda. Nemohu pravdu zamlčovat.“ Rozhodující moment v životě hrdinky jeho filmu podle Veiela přišel tehdy, když se vzdala svého syna Felixe, který byl později vychován v pěstounské rodině. „Nebyla to nějaká chladná matka. V dopisech Bernwardovi, jež psala během svého prvního uvěznění, je znát obrovský stesk. Myslím, že to, co Felixovi udělala, potřebovala ve svých očích ospravedlnit něčím obrovským. Už kvůli tomu nemohla chtít míň než světovou revoluci.“
Betonová zeď mezi dětmi a rodiči není možná
Dění v Německu na konci šedesátých let se často interpretuje jako generační spor – progresivní mládež proti starým nacistům. Veielův film ukazuje ale složitější realitu – Bernward Vesper usiluje o nové vydání próz svého otce Willa Vespera, který se s nacisty výrazně zapletl. „Dochovala se Bernwardova korespondence s otcem, často to jsou vysloveně něžné dopisy. Děti nemůžou mezi sebou a rodiči postavit betonovou zeď, říct jim: byli jste špatní, nejsme jako vy. To nejde. Při všem odporu, kteří tehdejší mladí cítili vůči tomu, co předcházející generace udělala, měli také vzpomínky na otce a matky, často milující. Ten vztah byl daleko složitější, než to může z odstupu vypadat.“
Režisér Andres Veiel
Veiel připouští, že osudy lidí, kteří se zapletli s ultralevicovým terorismem přelomu 60. a 70. let, jistým způsobem – pravda v daleko menším měřítku – kopírovaly příběhy jejich nacistických otců. „Je to dost hrozné, když lidé, kteří se označovali za antifašisty, plánovali vyhodit do povětří berlínskou synagogu – navíc v den výročí Křišťálové noci. Nebo když z cestujících uneseného letadla vybírali židovská rukojmí, jako se to stalo v Entebbe.“
Veiel se historii politického terorismu v Německu věnoval už v úspěšném dokumentárním filmu Černá skříňka Německo. Další dílo s tímhle tématem ale neplánuje, jakkoliv historie toho jevu ještě podle něj není zdaleka uzavřená. „Pořád se objevují nové poznatky. Nedávno třeba vyšlo najevo, že policista Kurras, který na demonstraci proti návštěvě íránského šáha v Berlíně v roce 1967 zastřelil studenta Ohnesorga, byl agent Stasi. Pro všechny, kdo v Ohnesorgově smrti viděl zločin západoněmeckého režimu, to byl šok. I já jsem během výzkumů musel na ledacos změnit názor. Dlouho jsem věřil, že tři členové R. A. F., kteří zemřeli ve stammheimské věznici, byli zavražděni. Po letech práce ale musím uznat, že to s největší pravděpodobností byly skutečně sebevraždy.
Největší šok mi – až po dokončení filmu – přinesl jeden nikdy nepublikovaný dopis Gudrun Ensslinové. Popisuje v něm sexuální fantazii, v níž je znásilňovaná. Je to hrozivý text, který se mi vůbec nechtělo číst. Jenom mě ale utvrdil v tom, že historie, jak ji známe, není definitivní a náš pohled na ni je vždycky zkreslený. Nikdy nebudeme vědět všechno, což je vlastně dobře.“