Daguerrotypii, první prakticky použitelnou metodu fotografie, vyvinul Louis Daguerre na konci 30. let 19. století a v roce 1839 si ji nechal patentovat. Destička postříbřené mědi se vložila do skříňky s krystaly jódu. Působením jodových par se povrchová vrstva destičky změnila na jodid stříbrný, citlivý na světlo. Po exponování, které mohlo trvat desítky minut, se destička vystavila parám rtuti, které vyvolaly konečný pozitivní obraz. Daguerrotypii nešlo namnožit jako klasickou fotografii, existuje vždy jen v jediném exempláři. Výsledný obraz je velmi citlivý na mechanické poškození. Aby se nesetřel, je nutné jej adjustovat pod sklo.
Od šedesátých let 19. století se daguerrotypie v podstatě přestala používat. Vytlačily ji méně náročné a levnější fotografické metody. I tak má daguerrotypie a její specifická krása dodnes své zastánce. Na světě se jí dnes zabývá asi sto autorů, převážně v USA, Japonsku a v Evropě.
Silně jedovaté páry
Ondřej Přibyl (* 1978) se oživováním daguerrotypického procesu zabýval pět let. Na internetu lze nalézt nejrůznější návody a rady. Ty ale ne vždy úplně platí a poradit se opravdu nemáte s kým. Přibyl si musel vytvořit vlastní zařízení a sehnat materiály. Rozhodl se pro původní postup vyvolávání pomocí rtuťových par, které jsou silně jedovaté.
Užívané materiály a postupy mají navíc obrovskou míru nestandardnosti a vše je nutné experimentálně ověřovat. Expoziční doba pro krajinu je 2 až 3 minuty, portrétní fotografie přisvětlované umělým osvětleném činí něco okolo deseti vteřin. I poté nelze dopředu odhadnout, jak výsledek nakonec dopadne. Nejde také o levnou záležitost.
Není proto divu, že vystavený soubor 42 fotografií představuje velkou část Přibylovy stávající daguerrotypické produkce. Žánrově se snímky pohybují od portrétů, zátiší a krajin až po aranžované figurální kompozice. První, co vás na daguerrotypiích zaujme, je jejich specifická obrazová kvalita. Snímky se trochu lesknou, z určitých úhlů působí jako matné zrcadlo. Současně mají zvláštní ostrost, míra a hloubka detailů jsou jiné než u tradiční fotografie. Dlouhá expozice je zodpovědná za další efekty: na fotografiích krajiny je nebe bílá, do prostoru se rozevírající plocha.
Ondřej Přibyl: Znaky příčinnostiGalerie Vysoké školy uměleckoprůmyslové, |
Zátiší a portréty vypadají úplně stejně jako historické daguerrotypie z muzeí fotografie. Jen podle detailů oblečení můžeme poznat, že se nedíváme na někoho z roku 1850, ale na současného člověka. Určité zmatení nastává v případě snímků architektury. Vidíme na nich moderní budovy, které v době používání daguerrotypické technologie vůbec neexistovaly. Jako kdyby někdo přicestoval z minulosti strojem času, na postříbřené destičky svůj výlet zdokumentoval a vrátil se s ním zpět do doby počínající průmyslové revoluce.
I když je znovuoživení zapomenuté technologie pro Přibyla zásadní, samotný postup nechce na výstavě prezentovat a odvádět tak pozornost od obsahu fotografií. Tím je nepochybně lidská paměť a způsoby, jak ji pomocí technických pomůcek zachytit: fotí sebe a svou rodinu, krajinu, kde v minulosti stávaly vesnice, nebo spalovny odpadků. Neobvyklý výstavní soubor se mu poněkud rozpadá v okamžiku, kdy se pouští do aranžování postav a do práce s rekvizitami. Snímky najednou připomenou fotografie Bratrstva z konce 80. let a divák se chce vrátit zpět na počátek výstavy.