Král Lear v Národním: šifra Jana Nebeského

Nebeského Král Lear nespadl z nebe, režisér léta podobně experimentuje na téma velkých postav světové dramatiky. S Davidem Prachařem se takto pokusil již o Hamleta, Fausta i Dona Quijota. Styl nové inscenace tentokrát určuje i sugestivní výtvarné pojetí a hudba, kterou složil Aleš Březina.

Na jevišti zlaté kapličky se Nebeského běsnění musí jevit jako provokace, ale občas se bohužel vynořuje pocit, že tu jde hlavně o ni, o silácké dloubání do diváka. Na první premiéře však bylo publikum dosti vstřícné. Až se inscenace bude normálně hrát, konzervativní diváctvo nejen předplatitelských skupin ve svých reakcích určitě přitvrdí. Pak teprve bude režisér spokojen, ale ať se moc netěší, nejde o českou klasiku.

Koláž a zkratka

Ale zpátky k inscenaci: nejvíc připomíná postmoderní koláž, která bez zábran propojuje motivy a vrstvy textu a uvažuje nad nimi. Tento konglomerát bezpochyby přináší novou kvalitu, i když je občas až marnivě zahleděný do sebe a také je místy nedůsledný. Inscenátoři text ve stroze sdělném překladu Milana Lukeše silně seškrtali, hraje se ani ne dvě hodiny. Vztahy a situace jsou de facto zrušené, a pokud se objevují, tak jen proto, aby posloužily režijní představě o smyslu celku.

Konzervativní publikum bude mít s Nebeského inscenací asi nemalé potíže.

Není úplně důležité rozečíst Nebeského šifru, ale spíš se poddat proudu obrazů a vizí, které nabízí, stejně tak jako člověk vnímá abstraktní obraz, kompozici jeho barev a tvarů. Je tu ale jeden problém: režisérovy rozmáchlé tahy štětcem jsou chvílemi prázdné. Až to zní neuvěřitelně, jako by tu samo od sebe nekontrolovatelně vznikalo klišé. Inscenace je nesena silně existenciálním pocitem, a tomu se také vše podřizuje.

Hraje se o smrti a lidské důstojnosti, o tom, jak se jedinec může probrat chaosem světa, kde je jeho řád, a existuje-li vůbec. Co tvoří naše bytí a jaké hrůzy a paradoxy ho doprovázejí. V inscenaci lidé odcházejí do plynových komor, hoří tu krematorní pece, na plátně se sypou symboly svastiky, srpy i kladiva. A režie ale žádné odpovědi neposkytuje a místy ani nevadí, že tyto úvahy se objevují izolovaně, ve scénách, které spolu příliš nesouvisejí.

Learovy dcery v plavkách

Režie také vyšla z lyričnosti i hudebnosti Shakespearova textu a výtečně do něj zapojila hudbu jako organickou součást. Nebeský s Janou Prekovou vytvořili působivé výtvarné řešení. Ať už je to barevnost, svícení, promítání různých symbolů, nebo lettristické hrátky v projekci na horizontu.

Hned úvodní scéna je výtečná a obrazná - odehrává se u plaveckého bazénu, král Lear přichází v bílém županu a má monstrózní šedivý vlas a vous, kteroužto proprietu na své pouti brzy odhodí. Vchází do bazénu a jeho šedá hlava groteskně pluje po hladině. U bazénu vyslechne odpovědi svých dcer, které se objevují v plavkách a boa. Drsná Goneril (Eva Salzmannová) předvádí velkolepé prostocviky a pak spadne do vody jako pytel brambor. Spolu s Regan Petry Špalkové v nadsázce zosobňují typ nesmiřitelného ženství.

Prachař jako Král Lear výborně zvládá střihy a stylové přechody a jeho postava je spíš studií na existenciální téma, svárem emocí, pochybností, strádání. V záměrně statické scéně bouře se pochopitelně všechny běsy odehrávají v jeho nitru a vizuálně jako obrazce se přenášejí na projekční plátno.

Marnost nad marnost bez zmoudření

Motiv vody, případně lodi a můstků přes ni, se u Jana Nebeského opakuje již poněkolikáté, v Národním ho použil již při Úkladech a lásce. Spojil také postavu Cordélie a Blázna, což také není novum. Přišel s tím už Giorgio Strehler a u nás řešení inovativně rozvinul ve své chebské inscenaci Jan Grossman. Nebeský s ním ale příliš nepracuje či spíš nepřidává k němu nic zásadního. Přesto tato dvojice připomíná smutné klauny připoutané k sobě nedefinovatelnými, i pro oba drásavými pouty a Cordélie/Blázen svého otce-pána provází oblečena ve vězeňský mundúr.

Závěr inscenace tvoří dvacetiminutová vernisáž jako akt zbytečnosti a pózování, na níž zestárlé postavy korzují kolem dvou abstraktních obrazů Margity Titlové. Lear a Cordélie jsou tu připoutáni - vystavováni jako Prometheus na skále a všichni kolem nich nezúčastněně procházejí. Život proběhl a nic se nestalo, vše dál pokračuje, marnost nad marnost, zmoudřená se nekoná. V činohře Národního divadla jsou a byly takové pokusy legitimní, ale jejich vnitřní oprávněnost by měla být silnější a naprosto nezpochybnitelná. Nebeského inscenace má v tomto směru rezervy.