Hlavní cenu získal ruský film Portrét za soumraku Angeliny Nikonové. Drsný příběh znásilněné a vnitřně vyhořelé ženy v džungli moskevské periferie je pravým opakem intimních Osmdesáti dopisů. Kadrnka tu subtilní formou, navazující na tradici Nové vlny, kreslí úzkostný obraz československé normalizace očima chlapce, jehož otec emigroval do Anglie.
Oba festivaloví vítězové mají jedno společné: jejich filmy vznikly bez grantů, za osobní peníze, s minimálním rozpočtem a navzdory okolnostem. Nikdo doma kromě autorů o ně nestál, a přesto už dlouhé měsíce kolují po předních světových festivalech.
„Kdybyste mě viděli před rokem touhle dobou,“ vydechl z pódia překvapený Kadrnka, když přebíral cenu. Tehdy se totiž marně snažil v Česku sehnat peníze na dokončení filmu - až ho vysvobodilo pozvání na Fórum v Berlíně. „Cenu považuju za obrovské povzbuzení pro všechny, kdo se snaží o opravdu nezávislý film. Tady je vidět, že když se podaří, nakonec si cestu najde,“ dodal režisér.
Zájem jde strmě vzhůru
Festival v Soluni je soutěží debutů a v současnosti je vedle Berlinale nejdůležitější branou pro mladé východoevropské filmy do světa. Ředitel programu Dimitri Eipides zároveň vybírá filmy pro největší severoamerický festival v Torontu a oba programy propojuje. Je nejrespektovanějším odborníkem na východoevropský film a je napojen na alternativní okruhy v USA (umělecké evropské filmy předvádí MOMA v New Yorku a další muzea) i na klíčové evropské producenty ve Francii a Německu.
Ze Soluně Eipides vybudoval během let místo, kam producenti i distributoři art filmů jezdí lovit nové talenty. Letošní ročník přinesl doslova invazi českých a slovenských filmů: vedle Osmdesáti dopisů soutěžil i Luňákův Alois Nebel a Dům Zuzany Liové, mimo soutěž se promítal Šulíkův Cigán. Zájem o české a slovenské filmy jde na světových festivalech už měsíce strmě vzhůru a to svědčí o tom, že se u nás opravdu něco nového ve filmu děje.
O tom, proč Václava Kadrnku opakovaně nepodpořil Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie a proč se filmu neujala Česká televize, se toho už řeklo hodně a nezbývá než doufat, že se to změní. Nemá smysl zastírat, že tady jde o kulturní hodnoty, a nikoliv o komerční filmový průmysl. Zájem českého publika o filmy typu Osmdesát dopisů, Cigán nebo Dům je mizivý (ostatně ani na Němcovy Démanty noci či na filmy Jiřího Trnky se v šedesátých letech nestály fronty). Kariéra těchto filmů se odvíjí na mezinárodních festivalech, v muzeích, na univerzitách, na domácích nosičích. Tak to ale u kulturních statků chodí a jejich hodnotu prověří až čas.
V Soluni jde o to, upozornit na filmové autory, kteří právě vstupují na filmovou scénu a u nichž nikdo neví, kam to dotáhnou. A jen tak pro zajímavost: jedním z oceněných tam byl v devadesátých letech také přední hollywoodský režisér a scenárista Alexander Payne.
