Lidovky.cz

Janáček, Uhde, Morávek. A všechny ty ženské

Kultura

  17:00
Pro některé pány může být představa, že se všechny ženy jejich života sejdou a budou se dožadovat svých práv, dost dramatická. Z podobné nepěkné vize vyšel Milan Uhde ve své nové hře Leoš aneb Tvá nejvěrnější, v níž slavný komponista skládá účty ze svého bohatého citového a sexuálního života.

Roztoužený Janáček. Kateřina Jebavá (Kamila Stösslová) a Martin Havelka (skladatel ve starším věku) foto: ČTK

Hrou o Janáčkovi se do brněnské Husy na provázku po letech vrací úspěšný autorský tandem Milan Uhde a Miloš Štědroň. Uhdeho text je velice povedený a otevřený k tvořivému divadelnímu zpracování. Téma velkého skladatele pojímá v mnoha paradoxech a vrstvách, s potřebnou ambivalencí a konečně i s humorem.

Text se dobře snáší i s hudební podobou díla, ať už jde o původní variace, nebo o citace. Hudba zní nepřetržitě, což kupodivu není na závadu, udržuje inscenaci v emočně vypjaté poloze a také dokazuje, že tradice muzikálnosti stále na Provázku existuje a není jen prázdným pojmem.

Nehezké věci z géniova privatissima

Milanu Uhdemu se daří jednoduchou a dramaticky nosnou metodou přes Janáčkův despotický vztah k ženám dotknout i jeho složité povahy, mimořádné senzitivnosti, osobních strachů a nejistot. Do určité míry využívá koláže, která známou faktografii rozmontuje a zase zpětně složí V první půlce ovšem nastává problém, neboť Morávkova opulentní režie, která jako vždy honí víc zajíců, než je záhodno, toto sdělení přehlušuje.

Martin Donutil, představující mladého Leoše Janáčka, Martin Havelka hrající skladatele ve středním věku a stáří a Jožka Králík, představující Janáčkova otce a později hrající jeho bustu

Především není příliš šťastný rámec janáčkovské konference, v níž se muzikologové a jiní badatelé dohadují o skladatelově povaze, o tom, zda se sluší prozrazovat na génia nehezké věci z jeho privatissima. Neustále se překřikují a hartusí, dalo by se říct, že až nepatřičně ruší a otravují jinak zajímavě rozehrávané situace. Jako ozvláštnění je to dost zbytečné i pošetilé. A také z jiné opery, nejlépe z cimrmanovské, kde ale, jak známo, jde o úplně jiný žánr. Morávek dodal i obligátní démonickou, černě oděnou houslistku Paní S. (Eva Vermelho), která také stále vstupuje do děje a hudebně jej komentuje. Z první půle má divák hlavně pocit totálního chaosu a fatálního unikání tématu. Nepřidá mu ani mimořádně přepálený zvuk, který je samozřejmě režijním záměrem - i sólové výstupy jdou za snesitelnou hranici decibelů.

Hraje se v otevřeném prostoru uprostřed diváckých řad, ale také mezi nimi, což vychází celkem dynamicky a udržuje dobrý kontakt s publikem. A v neposlední řadě se tím nevtíravě zdůrazňuje i herecký odstup od rolí. Scénu (Ladislav Vlna) tvoří několik stolů pokrytých vrstvami listí, všelijakými proprietami od knih až po nádobí - Janáček bude vyhrabáván z těchto vrstev mezi knihovnou, kuchyní a ložnicí. Realistický náznak dotvářejí velké sochy žen připomínající svou kyprostí Štursovu břišní tanečnici Sulamit Rahu, všechny mají ruku zvednutou v erotickém gestu, což je poznávací gesto Janáčkových milenek. Včetně Lišky Bystroušky, která se s Lišákem tu a tam prochází mezi diváky. Od stropu ještě visí hlavou dolů obrovitý bájný Pegas.

I se smrtí na jazyku

V druhé půlce přichází již nečekané zklidnění, badatelé jsou upozaděni, tvar inscenace se konečně vyloupne a ke slovu se také více dostávají herci. Především charismatický Martin Havelka jako skladatel ve zralém věku. Umanutý, nesnesitelný, nedůsledný, rozpolcený, podléhající stálým citovým vznětům. A donekonečna trpící -vášnivá povaha a sebestředné představy o tom, co je v lásce dovoleno a co ne, jej stále přivádějí do příšerných stavů. Havelka podává koncentrovaný výkon, jímž přebije všechny zbytečné šumy, je uhrančivě emotivní a dokáže nenásilně uplatnit sebeironii v polohách od mladého bujarého milovníka až po starce, který se i v posledním tažení škemravě dožaduje sexu. Možná by nemusel tak přehánět „kratke“ ostravské nářečí, protože ho to místy zbytečně zavádí až na hranu parodie.

Milan Uhde / Miloš Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější

Režisér Vladimír Morávek při přípravě inscenace

Režie a úprava: Vladimír Morávek

Scéna: Ladislav Vlna

Kostýmy: Eva Morávková

Husa na provázku, Brno

Premiéra 11. 11. 2011

V groteskně sarkastickém duchu, v němž se odehrávají Janáčkovy milostné eskapády a který také Morávek umí výborně navodit, vycházejí nejlépe scény, kdy přemlouvá Kamilu, aby se stala jeho milenkou (Kamila: Mistře, vy máte o mně falešné představy, vždyť já mám ráda operetu). V podobném rozpoložení a v ještě ironičtější podobě zazáří i jeho absurdní námluvy s operní divou Gabrielou Horváthovou, kterou Eva Vrbková (též Liška Bystrouška) pojala s nádhernou exaltovaností a vznosností dramatické umělkyně, ostatně hovoří-li s Mistrem, tak jedině se zlatou tiárou z Verdiho Aidy na hlavě. Mezi dalšími ženami zaujme i manželka Zdenka, které Anička Duchaňová dodala přesvědčivou trpkost i zlobu.

Morávek střihy zdůrazňuje prostupování i vracení časových rovin, čímž vytváří různé významové paralely, až se dopracuje ke tragikomickému závěru. V něm pak Janáček na výsostech, zkamenělý klasik (Jožka Králík), možná i trochu obživne a jeho sádrová busta, ozdoba domácích klavírů, přece jenom trochu popraská. Je jen škoda, že se první půlka neobejde bez rozmělňujícího balastu.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.