Hvězdné manýry jsou mu na hony vzdálené, i když má ve svých devětatřiceti na hudební scéně v rodné Kanadě velmi slušnou reputaci. Po otci zdědil šarm a uhrančivost, po matce Suzanne Elrodové jemnost a eleganci.
Když zpívá, slyšíme v jeho hlase ozvuk prvních alb Leonarda Cohena, natočených ještě předtím, než slovutnému lady-killerovi udělaly cigarety a panáky z hlasivek prošívanou krajku. Leonardův syn Adam by mohl být přesně ten typ, který si s vámi po koncertě sedne v baru a pak se nechá provést noční Prahou.
Třeba i na to dojde, kdo ví. Jisté je, že Cohenův dobře utajený koncert ve vinohradském Divadle U Hasičů, k němuž má dojít v úterý 6. prosince, nebude žádným druhořadým panoptikem, těžícím z rodinné prestiže. Kdo slyšel alespoň jedno z jeho alb, ví, že jde o výtvory svébytné osobnosti, která sice svůj původ projevem ani vizáží nezapře, ale jinak si jde vlastní cestou, podobně jako čím dál osobitější Jakob Dylan.
Jako muž
Zvěst o koncertní šňůře talentovaného kytaristy, zpěváka a skladatele přišla zároveň se zprávou, že Cohen starší dotočil nové album s názvem Old Ideas, a pouhé dva roky po Leonardově famózním návratu do České republiky. Také Adam Cohen přijíždí představit svou aktuální nahrávku. Jmenuje se Like A Man, což je prý titul, který mu doporučil hrdý táta se slovy: „Na téhle desce už zníš jako muž.“ Sám Adam považuje za největší poklonu otcovo konstatování, že na albu jsou minimálně dvě prvotřídní milostné písně. Pravda - kdo jiný už by to měl vědět...
Adam Cohen se stejně jako Leonard narodil v Montrealu. Jeho matka Suzanne sice neinspirovala stejnojmennou baladu, nicméně o ní vypráví jiná překrásná skladba -My Gypsy Wife. Poté co se rodiče v roce 1979 rozešli, žil Adam Cohen s matkou a sestrou Lorcou v Paříži, na jihu Francie a na řeckém ostrově Hydra, kde Leonard Cohen napsal své nejznámější texty. Do užšího kontaktu s písničkářskou scénou přišel Adam během pobytu v newyorské čtvrti Greenwich Village a v Los Angeles.
Studoval mezinárodní vztahy, přivydělával si jako bedňák a hrál s víceméně neznámými kapelami po newyorských klubech. V polovině 90. let se však rozhodl věnovat kariéře hudebníka naplno. Natočil demosnímky, o jejichž kvalitě svědčí fakt, že se o ně popraly hned tři velké firmy: Maverick, Capitol a Sony. Tehdy šestadvacetiletý Adam se nakonec upsal téže značce, na které vycházejí desky jeho otce - tedy Sony Columbia. Následovaly první krůčky ke slávě, zejména spoluautorství písně Lullaby In Blue, kterou na své album Bathouse Betty nazpívala Bette Midlerová.
Roku 1998 vyšlo mladému šansoniérovi debutové album, nazvané prostě Adam Cohen. Sklidilo pochvalné kritiky a bylo považováno za slibný začátek. Dokonce z něj vzešel rádiový hit Cry Ophelia. Z komerčního hlediska se však nahrávce nedařilo, a tak se Adam Cohen rozhodl změnit taktiku. Přešel ke Capitol Records a natočil francouzsky zpívané album Mélancolista. Zde si také „vystřihl“ duet s francouzskou herečkou Virginií Ledoyenovou, jenž svou náladou evokuje proslulé svádění Serge Gainsbourga a Brigitte Bardotové.
Věčné téma: bývalky
Třetí desku vydal Adam pod hlavičkou Manhattan Records, kde s ním podepsali kontrakt po čtvrthodinovém pohovoru, během kterého muzikant zahrál na kytaru pár svých písniček. Nové partnerství vedlo k sestavení skupiny Low Millions, s níž Cohen realizoval netradiční albový projekt Ex-Girlfriends. V souladu s tradicí započatou jeho požitkářským otcem se zde vypořádal se svými dosavadními vztahy, a to tak, že o každé z „bývalek“ napsal píseň. Vzhledem k tomu, že na CD je jedenáct skladeb (o Eleanor, Julii, Jane, Nikki a dalších), dá se předpokládat, že přinejmenším tolik bylo Adamových známostí.
Co dál napsat o potomkovi váženého kanadského rodu Cohenů, který už za pár týdnů bez velké parády zavítá do divadelního sálu na pražských Vinohradech? Víme, že kromě hudby svého táty (jehož píseň Take This Waltz přezpíval na charitativní album War Child Presents Heroes) má rád Randyho Newmana, Prince a U2. Vedle kytary umí hrát i na bicí a na piano. A texty v řeči svého největšího oblíbence Gainsbourga prý píše úplně jinak než ty anglické. „Jsou okázalejší, připomínají filmy a znějí trochu jako Sade - kdyby byla Francouzka.“