Pochybuje někdo, že i čtrnáctiletí kluci mohou být tu a tam opravdu nebezpeční grázlové? Že když ti grázlové někoho znásilní a zavraždí, tak je to naprosto odporné? Že otec oběti bude zoufalý a může mít strašnou chuť pachatele zabít? A že by to přesto neměl dělat, protože tím jen znásobí zlo? Nuže, po zhlédnutí filmu Vendeta o ničem z toho zřejmě diváci pochybovat ani nezačnou. Což je asi dobře, ale je to také zhruba celý dosah sdělení filmu. Jeho výpověď nepřekračuje hranice apelu na snížení věkové hranice trestní odpovědnosti.
Vendeta se prezentuje jako přímočarý thriller, sledující cestu zoufalého muže za pomstou dcery. Hlavní hrdina v podání Ondřeje Vetchého je inteligentní, citlivý člověk, kterého zoufalství změní v nelítostného kata – to proto, že pachatelům násilí na jeho dceři nehrozí vůbec žádný právní, společenský či výchovný postih. A žádný zde znamená naprosto žádný – přestože případ je krystalicky jasný a dívka zneužitá a mrtvá.
Už to může uvažujícímu divákovi trochu znesnadnit cestu dalším dějem. Ve snaze vyhrotit situaci film opouští reálně pravděpodobný vývoj a nabízí modelový extrém, prezentovaný bez vysvětlení, jako běžnou danost. Jakkoli je postihování nezletilých problematická záležitost a do vězení opravdu jít nemůžou, takto postavená absolutní beztrestnost a úřední lhostejnost přece jen působí příliš podezřele. A logika a uvěřitelnost nejsou silnou stránkou snímku ani nadále. Třeba nad tím, jak se násilníci za pomoci podplacených policistů dostanou svému mstiteli do rukou, opravdu není radno příliš zevrubně přemýšlet. I když autor to rozhodně udělat měl.
Co člověka dostane do kolen
To, díky čemu si diváci film budou pamatovat, jsou zejména scény, které vlastně teprve předcházejí hlavnímu ději: únos, týrání a znásilňování školačky třemi vrstevníky. Ano, tady film chvílemi působí syrově a autenticky. Podobné kvality má později v některých momentech i pasáž, kdy se z agresorů stanou oběti. Dlouhé záběry prezentující drastické dění prakticky v reálném čase mohou být pro diváky až nesnesitelné. Jejich působivost nicméně vyplývá především z podstaty zobrazovaného.
Jen občas probleskne ještě něco navíc, třeba díky hereckým výkonům Marka Taclíka a Igora Chmely v rolích policistů – krys v placených službách samozvané spravedlnosti. I oni jsou však uvěřitelní jen tehdy, když je uvěřitelná scéna, jejíž jsou součástí.
Tam, kde by měl snímek začít doopravdy vyprávět svůj vlastní příběh, jeho přesvědčivost rychle opadá a vládne tezovitost a naivita. Postavy do toho všeho tak nějak zabředly, jsou zlé, zoufalé, vyčerpané, už nevědí, co vlastně chtěly, všechno je jim tak nějak líto a nakonec většinou pláčou: mladiství delikventi, úplatní policisté, mstitel – a ano, i jeho proklamovaný hlavní protivník, o kterém tu ještě nebyla řeč. To proto, že do příběhu přichází až v jeho značně pokročilé fázi. Lépe řečeno až když to hlavní je prakticky odbyto.
Souboj „Vetchý vs. Kaiser“ je po zhlédnutí již zmíněných drastických scén vlastně jen takový slabý a v podstatě téměř nadbytečný dovětek – něco ve smyslu toho, že když vyrazíte povraždit tři zlé kluky, můžete pak mít na svědomí také jednoho hodného dědečka. A to vás může dostat do kolen. (Když už je vám třeba jedno, že jeden z těch kluků vlastně tak úplně zlý nebyl.)
VendetaČR 2011 Scénář a režie: Miroslav Ondruš |
Záměr několikrát obrátit roli predátora a kořisti či viníka a oběti trpí skutečností, že místo aby naléhavost takových soubojů gradovala, je každé kolo tohoto zápasu o stupeň méně důležité než to předchozí. A zbaví-li režisér jednou postavy divákova soucítění, těžko se jej může v následujícím ději opětovně dožadovat. Výsledkem je jen otupělost vůči všemu, co chce film ke konci ještě vyprávět.
Těžký řetěz, na němž Vendeta své publikum vleče, je složen z disproporčních a kvalitativně nesourodých článků, z nichž ten nejdůležitější je nejslabší. Tam, kde by diváci měli s hlavním hrdinou prožívat nejhlubší zážitek, už jim bohužel možná bude dost volný.