V minulém Respektu napsala kritička Eva Klíčová, že autor ve své knize „sympatizuje s nacistickou estetikou“, a recenzi nazvanou Probuzení hnědé krve zakončila „děsivou představou“, že by se kniha mohla „stát oblíbenou četbou polovzdělaneckých kádrů pravicového extremismu“. Ani tady to nebude tak žhavé a lze se obávat, že by extremisté byli četbou poněkud zmateni. Problém Čichoňova románu je ve skutečnosti úplně jiný, literární.
Nejdřív je ovšem nutné odmítnout ideovou kriminalizaci jeho knihy. Tady došlo totiž k velmi krátkému spojení. Jejím tématem je v ideálním případě - tedy tak, jak by si to autor nejspíš představoval - hledání identity, která v případě hrdinů je skutečně německá. Pocházejí skoro všichni z Hlučínska, tedy ze Slezského Pruska, z toho raritního kusu republiky, jenž opravdu k ní historicky nepatřil a jeho obyvatelstvo se českými občany stalo proti své vůli a ne zcela po právu. To se nedá nic dělat, popírá to málokdo, byť také málokdo touží po připojení k „Říši“, která se po válce ostatně odsunula daleko na západ.
Hlučínské či slezsko-německé téma je legitimní a je na Čichoňově románu právě tím nejzajímavějším. Jestliže se ale v mladé kritičce už při pouhé představě, že v českém románu se pozitivně tematizuje „němectví“, rozsvěcují signální žárovky („jen obtížně lze potlačit pocit jakéhosi ilustrativního předvádění německých ctností, zásadovosti a především pracovitosti“), pak se lze ptát, zda problém není na recenzentské straně a zda ten problém se nejmenuje - germanofobie, což je ve své podstatě speciální forma zdejšího rasismu.
Hlučín v roce 1952. Asi nejněmečtější město v České republice
Stejně tak nelze označit za nic jiného než za lapsus představu nějakých „sympatií k nacistické estetice“. Otázkou ostatně je, co se tím míní (estetika výtvarná, literární či nějaká jiná?), a jak se taková sympatie projevuje. V románu hlavní postava, ostatně dosti mdlá a nevýrazná, historik architektury Martin Klučka, píše vědeckou práci o nacistické architektuře, respektive o esesákovi Hansi Kammlerovi, spíše inženýrovi než architektovi, mimo jiné jednomu z projektantů vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, což je v knize uvedeno. Obsah té práce zůstane čtenáři ale zcela utajen, stejně tak to, co si o „nacistické estetice“ myslí či nemyslí, neboť ona vůbec není tématem knihy! Že hlavního hrdinu, stejně jako autora, nejspíš „estetika“ a tematika nacismu zajímá, byť zde je to jen deklarováno, nikoli demonstrováno, možná i jaksi přitahuje, není snad eticky ani nijak jinak deklasující: autor tohoto článku se k tomuto zájmu ostatně hlásí též. Tím, že píše a čte o nacismu, snad kniha, autor ani čtenář nezhnědnou!
Všichni jsou už v Mexiku
Tomu románu je nutné vyčíst něco úplně jiného. Jeho základní slabinou jsou nedostatečné fabulační, tedy vypravěčské schopnosti, s nimiž nakonec každá próza stojí a padá. V Čichoňově textu sledujeme tři linie vyprávění, jež mezi sebou komunikují jen minimálně, a když se protnou, nic z toho není. Žádná z nich přitom nevytváří příběh, ale jen jeho imitaci, a to občas bezděčně komickou.
V úvodní části sledujeme složitou aklimatizaci dvou hlučínských gastarbeitrů, kteří v devadesátých letech odjedou do Norimberka za prací. Jedním z nich je Martinův otec, který, ač je vlastníkem německého pasu, neumí německy skoro ani slovo. Má tam na ně čekat kolega Bunček, který se však zapomene někde ve wiesbadenském kasinu a už se pak neobjeví, takže po zbytek románu se čtenář ptá, kam zmizel Bunček? To by tak nevadilo.
Horší je, že docela zajímavá životní situace gastarbeitra ve „vlastní zemi“ není v románu nijak plasticky uchopena a vykreslena, takže nejzajímavější jsou sporé dialogy v lašském nářečí. Autor jako by nevěděl co s postavami, což řeší tak, že jednu nechá tedy zmizet zcela a druhou zlikviduje pádem z lešení. Když se po vandru v západním Německu Martinův otec vrací domů, pochopil už, že ani v Německu není život jenom snadný, což si asi ani nepředstavoval. Dějová linie, v níž se vyskytuje syn Martin, je pak podobně bezradná, byť od ní by toho čtenář čekal nejvíc.
Petr Čichoň: Slezský románVydal Host, 2011, 294 stran |
Během práce o Kammlerovi se mladý vědec setká s poněkud mysteriózní dívkou Martinou, která se rovněž zajímá o tohoto muže, jehož stopy - reálně - mizí někdy v květnu 1945. Příčiny jejího zájmu romanticky tušíme, plně odhaleny jsou až na konci. Dvojice spolu tráví čím dále víc času, spojena zájmem o starého esesáka. No budiž. V rámci pokusu o zápletku nechá autor vstoupit do děje temné síly v podobě hnusného detektiva Staňka (nejspíš bývalý estébák), který má na Kammlerovi rovněž zájem. Z ne zcela jasných příčin je tímto Staňkem chudák Martin expedován do Mexika, kde snad má předat nějaký vzkaz Kammlerovým potomkům. Při té příležitosti málem přijde o život a co je asi ještě horší, musí se dívat na rituální popravu (svlečení z kůže!), která má snad upomínat na rituály esesácké.
Tato jihoamerická pasáž působí zcela neústrojně, až bláznivě a lze se divit, proč ji redaktoři v literárním nakladatelství autorovi nerozmluvili. Martin se pak ale vrací do klidné České republiky, a když se ho zeptají, kde byl, moc o tom mluvit nechce, což čtenář chápe. Sám by si asi nedovedl představit jak.
Zatímco tyto dvě roviny jsou podány bezpříznakovým a až monotónně věcným stylem, je třetí, graficky oddělená, linie autorským experimentem. V ní ich formou promlouvá samotný nacista Kammler, jenž provádí cosi jako útržkovitou rekapitulaci své kariéry. Zde Čichoň demonstruje docela slušnou znalost esesácké mytologie, což je ostatně jedna z „nejpopulárnějších“ složek nacistického folkloru. Tato stále ještě z historiografie čerpající zpověď pak přechází ve fantasmagorickou vizi. V ní Kammler odchází po válce na severní Moravu, na chovatelský statek, kde se pak jeho stopy ztrácejí, nejspíš v slezských bažinách, do nichž se myticky ponoří i se šlechtěnou kobylou.
Zde může naivnější duše věru větřit cosi jako inspiraci temnou obrazností Blut und Boden, s níž ostatně Čichoň opravdu koketuje, přičemž si nejsem jistý, do jaké míry vědomě, a už vůbec nevím, proč by to mělo být a priori špatně. Hlavně ale myslím, že se tu Čichoň pokusil vytvořil jakousi skromnou parafrázi bestselleru Jonathana Litella Laskavé bohyně, v níž nacistické řádění převypravuje kultivovaný esesák. V každém případě to moc nevyšlo a čtenář se spíše než děsí obyčejně nudí.
Čichoňův Slezský román je nicméně poctivým - ztroskotáním. Selhává-li, pak nikoli pro nějakou ideovou neslušnost či nebezpečnost, ale proto, že se rozpadá ve svém vypravěčském záměru. To mně vlastně vadí víc než nějaká ideová závadnost - ostatně i tak fiktivní.
