Existuje něco jako typický mustr sportovního filmu – outsider se v něm po standardizovaných peripetiích vzepne ke skvělému výkonu a vybojuje si na osudu veliké vítězství. Ve filmu režiséra Bennetta Millera Moneyball nic takového není. Přes absenci velkých emotivních scén, v nichž se podávají výkony, ale tenhle film utkví výrazněji než většina sportovních dramat. Ne snad že by to bylo veledílo, je to „jen“ zajímavý příběh odvyprávěný adekvátním způsobem. Většinou to stačí.
Moneyball může působit v něčem analogicky k hitu loňského podzimu – Fincherově filmu The Social Network. I v něm se zpracovává značně nefilmově působící téma a vypráví se podle skutečných událostí. Konečnou podobu scénáře Moneyballu napsal ceněný scenárista Aaron Sorkin, který dokáže popsat docela komplikované věci přehledně a přitom velmi svižně, aniž by si kvůli tomu postavy musely navzájem dělat přednášku.
Oakland Athletics je chudší baseballový klub americké Major League, pod vedením manažera Billyho Beanea (Brad Pitt) a trenéra Arta Howeho (Philip Seymour Hoffman) se ale v roce 2001 dostane do play off – a doplatí na to. Bohatší kluby si rozeberou nejlepší hráče, rozpočet je ve srovnání se špičkou hodně malý. Beane potřebuje nakoupit hráče, takové, jaké by potřeboval, si ale nemůže dovolit. Při jednom obchodním jednání potká Petera Branda (Jonah Hill), vystudovaného ekonoma z Yale, typem dokonalého antisportovce posedlého čísly. Brand (postava je „kompilát“ několika skutečných lidí) tvrdí, že způsob, jímž se v baseballu pracuje s hráčskými statistikami, od nichž se odvíjí i cena hráče, se řídí špatnými kritérii. Propaguje nový systém, který pracuje s údaji, jež jsou pro výsledek týmu prý podstatnější. Existují podle něj hráči, jejichž cena je nízká, protože neodpovídají špatně nastaveným kritériím. Přesto by z nich ale bylo možné složit vítězící tým.
V baseballu to fungovalo
Beane přetáhne Branda k sobě a všechno vsadí na správnost jeho odhadů. Do týmu angažuje několik baseballistů, kteří jsou obecně považováni za prakticky nepoužitelné. Nikdo mu nevěří, ze všech nejméně trenér Howe, který má s tímhle materiálem pracovat. První výsledky nových Athletics kritikům dávají za pravdu. Pak se to zlomí, možná ne tolik, jak by hollywoodský trhák potřeboval. Ale Moneyball je přece jen spíš film ze života.
Shrnutí děje na ty české čtenáře, jejichž koníčkem není ani statistika, ani baseball, asi nepůsobí zrovna lákavě.
Moneyball je ale z těch filmů, které člověka uvedou do světa, v němž by toho moc zajímavého nečekal, a to zajímavé pro něj objeví. V Moneyballu je to svět ani ne tak stadionů jako chodeb v jejich útrobách, kde se pohybují všelijací roztodivní pánové, jejichž život se točí kolem prazvláštní osy – obřadného mlácení klackem do nadhazovaného míčku. Jsou mezi nimi suverénní boháči v luxusních kancelářích, hledači talentů oblečení podle třicet let staré módy, smutně stoičtí trenéři snažící se udržet si trochu důstojnosti. Zpocení hráči, z nichž mnozí se děsí toho, že přijdou o profesionální smlouvu a najednou nebude z čeho platit hypotéku – scéna „ukončování pracovního poměru“ je v Millerově filmu jedna z nejsilnějších.
Billy Beane v Pittově podání je člověk arogantní i nejistý (táhne se s ním břemeno vlastního hráčského selhání), s Jonahem Hillem tvoří klasickou protiklady spojující dvojku. Kdyby spolu chodili do jedné třídy, byl by jeden obletovaný krasavec a druhý nepovšimnutý cifršpion v koutě.
MoneyballUSA 2011 |
Sorkinovy dialogy odsýpají, Millerova režie je neokázale účelná (jeho debut Capote bude v režisérově filmografii zabírat jistě významnější místo, za Moneyball se ale rozhodně nemusí stydět).
Jakkoliv tenhle film zobrazuje historii velmi nedávnou, působí ale v jednom ohledu způsobem dost včerejším. Ukazuje, jak někam nastoupí mladý génius s diplomem z prestižní školy, aplikuje na zavedený systém svoje matematické modely a skoro vše se v dobré obrátí. V baseballu to tak možná fungovalo. Přibližně ve stejné době se ale cosi podobného odehrávalo i na světových burzách. Z důsledků se hned tak nevzpamatujeme.