Oč ospaleji tato zpěvačka zní, o to jasnozřivější texty na své nové desce sděluje. Bývalý frontman skupiny Dire Straits o ní zamilovaně prohlásil, že zpívá, jako když padá déšť. A není divu: tuhle divoženku s nebývale poetickým jménem je opravdu snadné si oblíbit. Oplývá týmž čarodějnickým půvabem jako Patti Smithová, má v sobě něco z mladé Marianne Faithfullové, a koneckonců i z Micka Jaggera...
Osmadvacetiletá dcera kdysi dost populárního folkového muzikanta Grega Browna pochází z Iowy, jako správná trubadúrka se ale v dětství mnohokrát stěhovala (sama tvrdí, že sedmnáctkrát). Poté co se její rodiče rozvedli, žila s matkou v Alabamě, učila se hrát na piano a skládala básničky. Když dospěla a natočila první album (eponymní titul z roku 2002), bylo jasné, že má otec vážnou konkurenci. Další deska – In The Cool – byla na serveru Amazon vyhlášena hudebním počinem roku a o třetím CD Remember The Sun z roku 2007 se zase nadšeně vyjadřoval Wall Street Journal.
Právě v té době Brownová upoutala pozornost producenta Dona Wase, jenž spolupracoval jak s Rolling Stones (Voodoo Lounge, Bridges To Babylon, Stripped), tak s Iggym Popem či Eltonem Johnem. Když si Was jednoho dne pouštěl v autě rádio, vyskočil na něj Pietin magnetický, sexy zastřený hlásek z reproduktorů a už se ho nepustil. Slavný excentrik ji okamžitě kontaktoval a natočil s ní komorní EP Shimmer. Album One And All, které následovalo, pro změnu oslovilo již zmíněného Marka Knopflera, s jehož nabídkou na společnou koncertní šňůru dostala zpěvaččina kariéra rychlý spád.
Výčet dosavadních úspěchů této nevtíravé, a přece velmi působivé umělkyně nám umožňuje lépe pochopit, jak se na její aktuální nahrávce Mercury mohla sejít tak hvězdná společnost. Kromě tří hráčů z Knopflerovy koncertní formace (kytarista Richard Bennett, baskytarista Glenn Dorf, bubeník Chad Cromwell) je tu i letitý spoluhráč Boba Dylana David Mansfield. Sám velký Mark si pak zasóloval v bluesovém dupáku So Many Miles. Vždyť proč chodit ke kováříčkovi, když „jedete“ turné s opravdovým kovářem?
Sen o cestě na Jih
Živému natáčení v nashvillském studiu, které trvalo pouhé tři dny, prý předcházela zvláštní vize. „Zdálo se mi, že jedu zpátky na Jih... Vybavovaly se mi obrazy z dětství v Alabamě. A chvíli nato přišlo pozvání ze studia Lamplight v Tennessee. Místo na fotce, kterou mi poslali, vypadalo přesně jako stodola, kterou jsem viděla ve snu.“
Podobně hovoří Brownová i o svých skladbách. Mnohé z nich se vyznačují stejnou mystickou krásou jako jejich autorka. V kontrastu k jejich poetickému duchu však stojí neuhlazený, venkovsky autentický zvuk Pietiny kytary a určitá ležérnost pěveckého projevu. V tom se písničkářka podobá svým slavnějším kolegyním Lucindě Williamsové a Sheryl Crowové.
Pieta Brownová: MercuryRed House Records 2011 |
Ačkoliv tato zpívající kytaristka už od pohledu nepatří (a zřejmě nikdy patřit nebude) ke „zdravému“ jádru showbyznysu, může ji pro sebe objevit každý, kdo se pohybuje v trochu hlubších posluchačských vodách.
Někoho třeba zaujme její verze dylanovky Dirt Road Blues na kompilaci A Nod To Bob 2, vydané k mistrovým sedmdesátinám. Jiný si zase víc užije její hostování na CD Mission Bell pozoruhodného folkaře Amose Leea, případně na albu Carried To Dust arizonské kapely Calexico. Tak či tak, Pieta Brownová o sobě dává vědět stále důrazněji. A je jen otázkou času, kdy se k pochvalám z úst jejích hudebních vzorů přidají recenzenti ze všech koutů světa.
