"Kosťa Biebl,“ napsal v Pamětech Václav Černý, „to stárnoucí a pořád ještě chlapecké, naivní a slabé dobrotisko nemohlo již snášet štvanici na všechno, co mu bylo v minulosti a umění drahé...“ K smrti, která básníka dostihla v nemocnici několik hodin po večerním dopadu na dlažbu ulice Na Výtoni, se vrací zajímavá kniha pojmenovaná podle úzkostné věty, kterou měl Biebl pronést pár dní před skonem: Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech.
Autory knihy jsou – a hned je tu problém. Neboť po jejich jménech musí čtenář dosti pátrat: na obálce s reprodukcí Štyrského Obrazu 32, který kdysi patřil Bieblovi (je na něm padající harlekýn...) jejich jména nenajdeme, tam je nahrazuje podtitul Zápisky Vítězslava Nezvala a jiné dokumenty k smrti Konstantina Biebla. Až v tiráži u copyrightu „commentary“ čteme malá písmena: David Voda a Milan Blahynka. Ono druhé jméno bude nejspíš důvodem zbytečné skromnosti: Milan Blahynka (nar. 1932) byl jedním z profilujících oficiálních literárních ideologů 70. a 80. let a je fakt, že jeho jméno se stalo synonymem konformity. Nicméně odbornost především v jeho oboru, to jest v české meziválečné avantgardě, mu neodpíral nikdo. Kompetence se ostatně projevuje i v této knize, kterou je možné považovat za nejúplnější a nejrozsáhleji pojaté shrnutí „kauzy“ Bieblovy smrti.
A seškrábl jí vzadu pokožku
Centrální částí publikace je skutečně uveřejnění Nezvalových zápisků, které se v roce 1997 našly při přípravě výstavy o Nezvalově vztahu k výtvarnému umění (Hra v kostky, Olomouc, 2004). Tyto, tehdy jen zčásti rozluštěné a dešifrované hektické črty, které si Nezval učinil sotva několik dní po Bieblově smrti, jsou nepochybně zajímavým svědectvím tísně, ba děsu, které Biebl pár dní před svou smrtí zažíval. Nezval si v nich útržkovitě zachytil, co mu vyprávěla Bieblova sestra, u níž, ve Slavětíně u Loun, kde žila také jeho starostlivá matka zubní lékařka, „Kosťa“ strávil poslední týden. Z těchto dní také pochází věta, která knize dala název. A pak si Nezval zapsal, co vyslechl od přímé svědkyně Bieblova pádu, mladé dívky Sykáčkové, kolem níž se onoho večera 12. listopadu 1951 básníkovo tělo sesulo, přičemž jí natažená ruku padajícího „seškrábla vzadu pokožku“. S paní Sykáčkovou autoři knihy mluvili ještě po padesáti letech, kdy jim vše potvrdila. Nevěděla jen jediné, jak se o ní Nezval dozvěděl, protože ona pouze přivolala pomoc a pak rychle z místa tragédie zmizela.
Ohrožení básníci. Vítězslav Nezval u Bieblovy rakve 19. listopadu 1951
Ty zápisky svědčí jednak o stupňující se, až snad k maniakálnímu stavu se blížící depresi Bieblově (oběšením vyhrožoval sestře už ve Slavětíně, ta řekla, že v tom případě si podřeže žíly i ona), ovšem právě tak i o značně vyděšeném stavu Nezvalově. Co s těmi poznámkami hodlal Nezval učinit, autoři samozřejmě netuší, ale lze snad odhadnout, že si v nich i sumarizoval možnou obhajobu svých pozic. Nezval samozřejmě byl jinak konstituován než křehký a lehce zranitelný Biebl, ale případné útoky na Biebla se právě tak týkaly i jeho samého.
Prakticky současně se zápisky píše báseň Rozloučení s Konstantinem Bieblem, kterou pak přednese 19. 11. 1951 nad přítelovou rakví, kde zazní také známá sloka (cituje ji ironicky právě Václav Černý v Pamětech): „Ach, Kosťo, škoda, věčná škoda, / žes šel jak laň na jejich hon, / žes neřek, jaký červ tě hlodá / žes nezved prostě telefon.“
Bez obav a plný strachu
Kdo pořádal ten „hon“ a jaký to byl „červ“, jemuž Biebl nakonec podlehl, tomu se věnuje zbytek knihy. Nutno říct, že se to zde nečiní poprvé: Bieblovou smrtí se zabýval před lety podrobně lounský knihovník a historik Ivo Markvart (v roce 2001 ho srazilo z kola projíždějící auto), významné stránky věnoval ve své knize Doba ortelů (1992) pamětník oné doby, tehdy mladofrontovní básník Jaromír Hořec a další. Obecně lze říci, že poměry prvních let po únoru 1948 měly daleko k nějaké sešikované kulturní jednotě, naopak to bylo období virulentních bojů, intrik, kampaní, kdy o vliv a moc soupeřily různé ideové – samozřejmě všechny byly „revoluční“ – proudy, což se vše odehrávalo na pozadí teroru.
Postavení Biebla a samozřejmě o to více Nezvala bylo sice prominentní, ale i oni měli důvody k paranoii a strachu. Byli to sice přesvědčení komunisté, ale měli za sebou avantgardní, ba jaká hrůza surrealistickou! minulost, která byla těžce torpédovaná radikály zleva. Nebylo nic snazšího než oběma, Bieblovi i Nezvalovi, předhodit přátelství s Karlem Teigem, o němž právě na podzim 1951, pár týdnů po jeho smrti, začala vycházet v Tvorbě stať Teigovština – trockistická agentura v naší kultuře, což byl de facto postmortální zatykač. A vzhledem k osudu Záviše Kalandry (popraven byl v červnu 1950) nešlo zdaleka jen o nějaké spory o estetiku moderní poezie.
Zároveň však ani Nezval nebyl jen poezii a pokroku oddané neviňátko, a když Blahynka píše, že v „Pamfletu“ na jeho servilní sbírku Veliký orloj (1949), podivně křížící surrealismus se stalinismem, „nemohl spatřovat jen nevinnou legraci, nýbrž součást kampaně proti jejich pojetí nové poezie“, zamlčuje již, že první věc, kterou Nezval udělal, když napsal parodickou a skutečně podařenou báseň Socialistická láska, bylo, že s ní běžel za Václavem Kopeckým a žádal přísné potrestání drzých autorů. A nutno říct, že potrestáni byli. Spojují-li však autoři tento případ se skutečně sekernickou kritikou Seifertovy Písně o Viktorce z jara 1950 (autor Ivan Skála, Tvorba), pak se jedná o dosti špatné rozlišování. Nestraník Seifert byl ostatně mnohem snazší oběť než funkcionář Nezval.
Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodechKnihovna Listů – 8 – záznamy |
Blahynka s Vodou především ale detailně popisují Bieblovu lidskou a básnickou situaci v posledním roce života. V roce 1951 mu bylo třiapadesát let a patřil již ke „klasikům“, na jejichž nové dílo se tzv. čekalo. Dvanáct let nepublikoval sbírku. Odpovědí na „novou dobu“ se měla stát v létě vydaná kniha, která má vzhledem ke skutečnému duševnímu stavu autora snad nejparadoxnější název v české literatuře: Bez obav. Od vydání sbírky, v níž se demonstrativně hlásí k režimu, se pak už jen stupňuje Bieblova úzkost a obavy, podpořené i jeho špatným zdravotním stavem. Celé tři měsíce čeká na první recenzi – Rudé právo, týdeník Tvorba i Lidové noviny mlčí, jeden čeká nejspíš na druhého. 1. října pak umírá na infarkt Teige, čtrnáct dní nato vychází v Tvorbě první část protiteigovského útoku, týden poté konečně recenze, v podstatě kladná, ale graficky zalomená do druhého protiteigovského štvaní. Biebl si to podle autorů knihy vyloží jako vzkaz jemu samému. Odjíždí na týden do Slavětína, vrací se v pondělí 12. listopadu. Pozdě večer už není mezi živými. Telefon už nezvedl.