Franta Villon za mřížemi v Brně

Bouřlivák Francois Villon, označovaný za prvního prokletého básníka, představuje pro divadelníky po právu časem neokorávající inspiraci. Villonovy verše, ponejvíce jeho balady a texty Velkého testamentu, jsou však jen jednou vrstvou inscenace Divadla U stolu. Důležitou součástí večera je i výrazový tanec a hudební doprovod.

Bude důležité poznamenat, že nejde o scénář původní. Derfler se v jeho architektuře inspiroval pásmem Všechno jen do putyk a ženským, které před časem připravila Irena Žantovská pro pražskou Violu. V hlavním městě Villona tlumočil herecký pár Vilma Cibulková a Mirek Etzler, v brněnském podzemním divadélku se na jevišti objeví interpreti hned čtyři.

A právě v tomto kvartetu, který tvoří figura Villona, Smrti, Děvky a Blázna, se rýsuje vlastní sdělení Derflerovy inscenace. Ostatně básník si před publikum v inscenačním prologu doslova na ramenou přinese vnadnou dívku, která má ovšem masku Zubaté. A šlapka se šaškem vlastně materializují další velká témata Villonovy poezie a byli mu ostatně celoživotními souputníky a spoluhráči.

Básník, rváč a opilec

Vynikající básník, ale také rváč, pijan a zločinec byl odsouzen k trestu smrti, které pak jen o vlásek unikl. A tento Villonův doživotní cejch se ve výpravě Jiřího Švandy a Markéty Sládečkové zhmotnil do ústředního a vlastně i jediného jevištního mobiliáře. Je jím obrovská mříž, která dominuje zadnímu levému rohu. Ostatně v tradici zdejších jednoduchých výprav a také pro jedinečnou krásu kamenného podzemí s nádhernou klenbou by bylo marnotratné a zbytečné tahat před diváka více.

V tomto jednoduchém vězení Villon tedy čeká na smrt, zároveň bilancuje a přemítá nad svým divokým životem. Z Derflerova pojetí se však rýsuje středověký, ale současníkům srozumitelný danse macabre, tedy tanec života a smrti. Láska, opuštěnost, bída, beznaděj, ale i stáří a smrt v tomto osmdesátiminutovém večeru jsou neustále přítomné a jakoby v jednom kole.

Derflerova inscenace staví z těchto materií bídného pozemského života divadelní základ, k němuž je tady ovšem přiložena i pomyslná vertikála. Villon se totiž umí podívat i vzhůru, k nebi. A je jedno, že mu ten směr dost často ukazuje jenom oběšenecký provaz, který režisér v závěru až zbytečně často spouští nad scénu a na němž rozjetý Villon občas připomíná spíše pána opic Tarzana než vzdorovitého poetu.

V inscenaci Teď na krk oprátku ti věší tak jemně vzlíná vlastní Villonův život s naznačenými tématy. Režisér Derfler se ovšem nespoléhá pouze na básnické slovo. Výraznou inscenační linku tvoří zdařilé choreografie Hany Halberstadt. Od veršů se tady přechází ke stylizovanému tanci nebo se poezie rozkládá do eruptivních, ostrých pohybů. Dalším prostředkem k ozvláštnění mluveného slova jsou až berchtovsky zcizující songy, které se střídají s notoricky známými názvuky slavné Orffovy skladby Carmina burana. Slovo, zpěv a tanec se tady ženou přes čtyři aktéry a vytvářejí zajímavou hybnost, živost a sílu večera.

Jinak lze hovořit o zajímavých hereckých výkonech. Astenický šlachovitý Lubomír Stárek naplňuje představu středověkého vaganta nejen fyzicky. Je zaníceným interpretem Villonových veršů, kombinuje drzost společenského hochštaplera a sarkasmus poučeného studenta. Výtečná je Kateřina Dostalová v roli Děvky, v níž vystrkuje tělesnou lačnost i dočasnost půvabů. Daří se jí v pěveckých i pohybových kreacích.

Podobně i blázen Jiřího M. Valůška není jen prvoplánový kašpar, ale dokáže publiku zrcadlit dvojsečnost slov i skutků. Derflerova villonovská montáž není žádným historizujícím obrázkem ze středověku. Je rozpohybovanou a rozezpívanou koláží, které vévodí obojakost, či přímo ubohost našeho pozemského bytí. Nikdy totiž není jisté, zda se ještě skvěle bavíte, nebo už vás vedou na poslední cestu k popravišti…