Sama v čase normálnosti - jak to bylo roku 1977?

Scénář Lucie Konášové k tomuto snímku zvítězil v roce 2007 v soutěži České televize na téma normalizace. Autorku zjevně oslovil jazykový základ onoho nepříjemného slova: Co v té době bylo normální? A co vlastně je nebo by mělo být normální bez ohledu na dobu?

Na příběhu je sympatické, že vlastně nemá ambici nějak příliš vykládat dějiny, a nepřipojuje se tak k dílům, která povědomí o historických skutečnostech spíše rozmlžují, než aby je prohlubovala. Vypráví se tu příběh „normální“ ženské, která chce žít normální život.

Pravda, už tady se lze zamýšlet nad tím, co to ta normálnost je. Bylo normální být v roce 1977 přesvědčená komunistka? Přesvědčená i o tom, že kdyby nebylo invaze v roce 1968, napichovaly by se tu hlavy komunistů na vidle? To hrdinka je. Také je vrchní sestra v nemocnici, kde probíhá řada drobných osobních bojů a intrik. To by bylo vlastně taky celkem normální, kdyby se do těchto půtek absurdně nemotala politika. Právě se totiž začala podepisovat Charta 77 a režim spustil běsnění proti ní. Tudíž i v Martině nemocnici musí komunisté zvýšit ostražitost. Není vlastně ani nijak nenormální, že někteří z nich i v této situaci vidí příležitost pomoci své kariéře i osobnímu životu.

Jisté je, že za normální se tehdy nepovažovala homosexualita. I tento motiv se tu docela významně dostane do hry.

Zatčení disidenta. Akční moment v Polesného snímku

Moc normální asi není, když jde někdo hodit dopis do schránky a v tom okamžiku se na něj sesype horda policajtů. Právě k takové situaci se Marta jednou nachomýtne, aniž by ještě tušila, jak moc to ovlivní její osud. (Nutno říci, že akční scénu v jinak spíše komorně laděném snímku si režisér Viktor Polesný opravdu vychutnal.)

Normální sympaťák Oskar

To nejpodstatnější (alespoň pro Martu) ale bezpochyby je, že před půlrokem ovdověla, sama vychovává syna a moc neví, co ve čtyřiceti letech počít se svým osobním životem. Mužů má kolem sebe dost, ale většina z nich za moc nestojí: ať je to kariéristický doktor Jarolím, nebo třeba oplzlý malíř pokojů, kterého jí dohodila její dominantní matka. Není divu, že když se mezi nimi objeví jeden normální sympaťák a projeví o Martu zájem, má vyhráno. Ani s Oskarovou normálností to ovšem není úplně jednoduché – především je o patnáct let mladší, což dost vadí Martině matce i již dospělé dceři. Těm přišlo normální, když Marta žila se svým manželem – jenomže Marta ví, že tak docela normální to také nebylo. A kádrově na tom Oskar není vůbec dobře, proto také dělá v nemocnici údržbáře a má problém získat povolení i na svářečský kurz. Zejména díky němu začne Marta revidovat svůj pohled na svět a nakonec se zachová bezmála jako hrdinka.

Těch teritorií, kde tento film zkoumá „normálnost“, je tolik, že se občas trochu ztrácí jistota, co vlastně je jeho hlavní linie. Nakonec se však mozaika složí do poměrně zřetelného (byť nijak zásadně objevného) sdělení o době, kdy normální nebylo prakticky nic.

Snímek dal dobrou příležitost Nele Boudové v hlavní roli, výrazná je i Hana Igonda-Ševčíková coby její povrchní kamarádka. Daniel Bambas jako Oskar asi přesvědčí spíš typem než hereckým výkonem. Zaujme ale třeba David Prachař coby slabošský lékař-intelektuál.

Dobové reálie jsou tu zobrazeny tak, jak si lze představit, že to asi s televizními prostředky šlo. Možná nebylo úplně nutné dohánět to replikami typu „sehnala jsem toaletní papír“. Každopádně celek působí jako dosti poctivý pokus vmyslet se do tehdejší situace a nastínit dilemata, která tehdy lidé mohli řešit. Některá samozřejmě přetrvávají.