Alexander Payne vstoupil do amerického filmu jako velmi nadaný satirik. Jeho Občanka Ruth (1996) a Kdo s koho (1999) byly přesně zamířené šlehy, které žádné ze stran satirizovaných sporů nedaly příležitost pocítit lacinou satisfakci. S tím, jak se etabloval v hollywoodském mainstreamu (byť stále spíš na jeho okraji), se tón jeho snímků změnil, stal se vlídnější a empatičtější, byť někdy také nahořklý. Přineslo mu to úspěch, netroufl bych si ale tvrdit, že ta proměna byla nějak vykalkulovaná, třeba Payne prostě jen má dnes jiný pohled na svět. To se člověku stává, když stárne.
Ve filmu Děti moje adaptoval prózu havajské autorky Kaui Hart Hemmingsové, dílo má všechny ingredience snímku, jenž mívá úspěch při vyhlašování výročních cen. Dotýká se velkých témat (v tomto případě smrt, láska, rodičovství). Je divácky přístupný, srozumitelně sděluje široce přijímané pravdy, jež těžko mohou někoho nadzvednout. A nějaká velká hvězda v němvystupuje ze zavedené škatulky.
V případě Dětí tou hvězdou je George Clooney. Jeho metamorfóza nespočívá v tom, že by nechal maskéry, ať mu provedou cosi výrazně nezkrášlujícího s obličejem, ale že je obsazen proti typu. Herec, který je symbolem elegantního staromládenectví, v Payneově filmu hraje usedlého ženáče, který navíc zjistí, že mu manželka byla nevěrná - tohle by se Georgeovi Clooneymu jistě nestalo.
Žádná "havaj"
Matt King žije na Havaji, zrovna „havaj“ ale v životě nemá. Je přepracovaný, vzdálil se dcerám, v manželství měl problémy a pak jeho žena po nehodě upadla do kómatu. Zanechala pro podobný případ instrukce, aby ji lékaři, pomineli šance na úplné uzdravení, přestali udržovat při životě. Ta chvíle se blíží, pro Matta to znamená povinnost udělat spoustu věcí, na něž nebyl vnitřně připravený.
Připravit dcery na odchod matky, oznámit vše přátelům a příbuzným a vyrovnat se s tím, že v manželčině životě byl ještě někdo další. Zároveň musí vyřešit ještě problém hmotného rázu - příbuzní chtějí prodat společné dědictví, veliké pozemky na atraktivnímmístě, na něž si brousí zuby mocní investoři. Děti moje je svého druhu road movie. Matt toho musí hodně obejít - pravda, ne na velké vzdálenosti. Zároveň putuje všemi fázemi zármutku od popírání po smíření.
George Clooney v havajském provedení
Clooney v titulní úloze nijak nepřehrává, šediny kombinované se sytě černým obočím mu dávají skutečně havajskou vizáž (Matt King je potomek jedné z posledních havajských královen). Představitelé vedlejších rolí jsou dobře typově vybraní a jejich scény jsou napsané dostatečně dobře na to, aby se v omezeném prostoru mohli projevit jako individuality (viz např. Robert Forster jako impulzivní Mattův tchán). Havaj kamera ukazuje jako zvláštní kombinaci rajské krajiny a fádní architektury.
Děti mojeUSA, 2011 |
Zajímavý je způsob, jakým snímek ukazuje otázky související s rodinným dědictvím, prezentuje majetek jako svého druhu závazek nebo spojení s předcházejícími generacemi (potomci z anglického názvu The Descendants jsou nejenom Mattovy děti, ale i hrdina sám). To, že smrt po odpojení od přístrojů je ve filmu ukázána bez komentářů a sporů, není tématem, jen okolností, je svým způsobem taky novinka.
Decentní legraci střídají decentní emoce. Asi i nějaká ta slza místy ukápne. Problém je, že toho z Payneova filmu utkví strašně málo kromě vágní vzpomínky, že to celé bylo docela vkusné. Je to film, který umožní prožít dvě hodiny ve společnosti postav, které jsou snesitelná společnost, setkání s nimi ale člověka moc nepoznamená. Dotýká se vážných věcí, nikoli ale způsobem, který přinesl víc než chvilkové dojetí. Nezanechá následky - v dobrém i ve zlém.