Vše odstartuje docela rafinovaný nápad dvou mladých mužů, jehož využití pro filmový námět je možná marnotratným mrháním know-how: najít obec bez mobilního pokrytí, předstírat hledání vhodného pozemku pro vysílač a za pronájem takového pozemku naslibovat pořádnou sumu. Další už přichází samo, dychtiví vesničané zahrnují bratrance Káju a Filose požitky všeho druhu a doufají, že měření označí právě jejich kousek půdy za ten nejvhodnější.
Mladíci zatím brali svou pouť po zapadákovech jen jako recesi a zpestření prázdnin, odmítali nechat se korumpovat penězi a užívali si pouze naturálních výhod. Na poslední štaci se ovšem všechno dost zkomplikuje. Nejen že do hry vstoupí místní podnikatel, který po novém zdroji příjmu opravdu velmi touží, ale jsou tu i další obyvatelé a obyvatelky, kteří oběma bratrancům naruší jejich původně přímočaré plány. Rozplývá se nejen zásada ohledně přijímání peněz, ale také ta, která zakazuje navazování hlubších citových vztahů. A vše pochopitelně spěje k pořádnému, všeobecnému průšvihu, z něhož jen málokdo vyjde se ctí.
Tyroláci, estébáci, géniové Tvůrci Signálu se vytrvale snaží obecně dost předvídatelný děj vyvádět z pastí banalit a klišé. Někde se to celkem daří: nápadu, že cynický mozek potměšilého plánu Filos (Vojtěch Dyk) bude pravým povoláním ambiciózní operní pěvec, vděčí snímek minimálně za polovinu vtipných momentů, které v něm jsou.
Horší je to s jeho bratrancem, citlivým a nesmělým Kájou. Kryštof Hádek při vší snaze v této roli nepůsobí jako fyzik, který má nastoupit půlroční stáž v CERN. A text, který má v této souvislosti předepsaný, mu v tom právě nepomáhá.
SignálČR 2011 |
Ještě mnohem problematičtější je ale obraz „rázovitých venkovanů“. Ti jsou chvíli postavami jako z temného vesnického románu, chvíli z Princezny ze mlejna a nakonec vždy jen figurkami účelově postrkovanými po políčcích scenáristického člověče, nezlob se. Bezskrupulózní statkář a podnikatel v podání Karla Rodena se ke své ženě (Kateřina Winterová) chová jako „ke krávě, která mu rodí telata“, jak si povšimne i Filos. Jenomže stejně se k ní paradoxně chovají i tvůrci filmu: osud ženy, která občas chodí s modřinami, kterou její manžel tři roky nepustil ze vsi (!) a která touží po svobodě, je použit pohříchu přezíravě, jako dílek stavebnice bez nároku na skutečnou pozornost.
Nápady třeba v podobě návštěvy dětinských Tyroláků z údajné partnerské obce je snad lépe nelíčit. Asi největší tragédii v této komedii ovšem představuje účinkování Jiřího Menzela v kýčovité roli někdejší vědecké kapacity, donucené komunistickým režimem k odchodu do ústraní. Geniální fyzik se stal vesnickým podivínem, který chodí močit na pomník „Našim budovatelům“, jejž starosta obce tvrdošíjně odmítá odstranit. Proč tu takový pomník stojí a co přesně budovatelé v této bohem zapomenuté vesničce budovali, se neřeší. A neřeší se ani mnoho dalších nesmyslů, které se týkají i vyústění filmové zápletky.
Spíše alibisticky než očistně pak působí nadreálný happy end, který jako by říkal, že to vše beztak byla jen poučná pohádka. Je totiž pořád ještě rozdíl mezi pohádkou a rádoby moudrým tlachem.