Když Michal Nesázal (* 1963) v roce 1992 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého, bylo to vnímáno jako překvapení. Patřil k jiné generaci než předchozí i následující vítězové z řad skupiny Tvrdohlaví a neměl za sebou ohromující soubor známých, velkých a uznávaných děl. Trochu maloval, hodně kreslil, patřil k prvním, kdo v Čechách začali vytvářet instalace z nalezených a různě upravovaných předmětů.
Vyrůstal sám a vše se mu pod rukama tak trochu měnilo v umění. Chalupeckého cenu prý získal za sérii devíti drobných kreseb, ve kterých vypověděl své mystické setkání s toulavým psem. Nesázal sice patřil do sdružení Pondělí, skupinové estetice a myšlení se však vymykal. Byl to především samotář, svérázný vypravěč, jenž neměl potřebu sžívat se s prostředím současného umění.
Duchamp byl podvodník
K autorově osobitému samotářství se navázala nedůvěra ke světu umění, či přímo podezření, že tvorba, která se liší od toho, co dělá on sám, je vlastně podvod.
Tajnosnubný název výstavy E. L. F. zastupuje anglická slova Everlasting Love Forever.
Jinými slovy Nesázal úmyslně vystoupil z kritické debaty o tom, jak vytvářet současnou podobu umělecké tvorby,a místo toho začal malovat snové neonové krajiny. Ty byly možná napoprvé okouzlující, ale po několika letech různých variant se stačily zcela vyprázdnit. Z Nesázala, který dříve obdivoval věčné hledače Jiřího Davida nebo Václava Stratila, se stal přesvědčený konzervativec, ironicky komentující hrdinu konceptuálního umění Marcela Duchampa. Ke své současné výstavě tak Nesázal nastupuje vlastně z ideální pozice: nikdo od něj nic nečeká, nejsou zde žádná velká očekávání, která by musel naplňovat.
Hlava v budce
Základem současné výstavy Michala Nesázala v druhém patře Staroměstské radnice je série akvarelových a tušových kreseb z posledních tří let. Několik desítek jich je rozmístěno po pomalovaných stěnách ve volné salonní instalaci. Kresby nevyprávějí nějaký souvislý příběh. Hledí z nich na nás zvláštní roztomilé bytosti s velkýma očima a většinou obří kulatou hlavou. Instalaci doplňují tři improvizovaně stlučené budky, ateliéry či dílny, kde mohly kresby vzniknout. Jsou to současně i modely umělcovy hlavy, kde se rodí jeho myšlenky a umění a kam může divák volně vstoupit.
Michal Nesázal: E. L. F.Galerie hlavního města Prahy |
Z pohledu knižní ilustrace jsou Nesázalovy kresby vlastně konvenční. Při zběžném pohledu navíc zjistíme, že se pózy a podoby jednotlivých postav povážlivě opakují. Bylo by ale nefér autora poměřovat estetikou dětských knih, zřejmě se ani nechtěl honit za obrazovou originalitou nebo rukodělnou bravurou. Celek kreseb ze všeho nejvíc evokuje obraz tvůrčí mysli, která je zvláštně zacyklená. Tvrdohlavě se vrací k vizi krásných a neexistujících bytostí a jakéhosi lepšího světa, kterému lze dát skrze umění alespoň základní obrysy.
Nesázal má v sobě něco z umanutosti naivního umělce, který si jde za svým i přes nebezpečí, že v něm ostatní budou vidět blázna. Ač je to klišé, realitu vidí jinak než ostatní. Nebo aspoň chce. „Těžiště tohoto světa se přeneslo do naší mysli,“ najdeme poznamenané na papírku v jedné z budek.
Soukromý ráj a politika
Už před dvaceti lety kritička Milena Slavická postřehla, že důležitým prvkem Nesázalovy tvorby je potřeba ráje. Utopického světa nezatíženého problémy a traumaty, z něhož jsme byli kdysi dávno nedobrovolně vypuzeni. Platí to dodnes. Během let se měnila snad jen forma Nesázalovy výpovědi: maloval v duchu surreálního realismu, zajímal se o ornament, vytvářel prostorové instalace, nyní převážně kreslí. Nemůže ale zradit osobní mytický svět plný neskutečných setkání, neexistujících krajin a imaginárních bytostí.
V dnešní době, kdy se řada umělců předhání v tom, kdo bude víc společensky angažovaný, lze vnímat Nesázalovo odmítnutí veřejné dimenze umění paradoxně až jako svého druhu politický manifest, provokativní emigraci do světa čistých emocí.
Jenže je svými elfími kresbami Nesázal dostatečně přesvědčivý? K silným stránkám jeho předchozích prací patřila návaznost na běžný život, konfrontace reality a ztraceného Edenu. Dnes to vypadá, že z hledání ráje zbyla jen unavená elfka, se sklopenýma očima spočívající na umělcově pohovce.