Když mejdan, tak se Spin Doctors

Ta deska zraje jako víno. Když se v srpnu roku 1991 zjevila a s ní i nádherně jednoduchý hit Two Princes, byl to vážně mejdan, jako kdyby na planetě Zemi znovu přistál Superman s kapsou plnou kryptonitu. Od té doby uplynulo dvacet let – je to vůbec možné? Ale záviděníhodná rytmika Spin Doctors ani ležérní projev jejich zpěváka Chrise Barrona evidentně nestárnou. A až zpětně člověk docení, že kapela dokázala nastartovat svůj debut hned třemi „peckami“ za sebou: Jimmy Olsen’s Blues, What Time Is It?, Little Miss Can’t Be Wrong. Poskládat nahrávku ze samých potenciálních singlů, to už se dneska skoro nevidí.

Utajená kariéra

Jak si tedy vysvětlit, že kariéra Spin Doctors víc než slavnostní průvod připomíná jízdu s porouchaným kolem? Mnoho posluchačů možná ani neví, jestli jejich oblíbenci ještě pořád vystupují. U nás jsme je poprvé a naposledy viděli v březnu 2005 na výborném koncertu v pražském Divadle Archa, kde jednoznačně potvrdili, že nezapomněli nic ze svých zdánlivě prostých triků. Ale pak se zase rozhostilo ticho. Možná je specifikem téhle samorostlé formace, že se vynoří z pod kamene vždycky, když ji nejméně čekáme, a pak se stejně rychle ztratí, aby se náhodou moc neproslavila.

Škarohlídi jistě poukážou na klesající úroveň jejích cédéček, s výjimkou výtečného živého alba Homebelly Groove, vydaného paradoxně až poté, co muzikanti dostali padáka od společnosti Epic. Jenže tahle čtyřka klame tělem a je z příliš kvalitního těsta, než aby se po ní jen tak slehla zem. Jistě: existuje spousta důležitějších a vlivnějších rockerů. Ale s málokterým se dá tak skvěle zapařit jako právě s „Doktory“.

V Barronových textech se odjakživa mísil jazyk týpka, co po večerech umývá nádobí v levném baru, s erudicí vysokoškolského studenta. Však se také skupina zrodila na univerzitní půdě. Zpočátku si říkala Trucking Company a za mikrofonem stál John Popper, pozdější frontman kapely Blues Traveller. Časem se sestava ustálila na překvapivě pevném složení Chris Barron (zpěv), Eric Schenkman (kytara), Mark White (baskytara) a Aaron Comess (bicí). A spojení těchto individualit se ukázalo být přímo smrtící. Ne náhodou patří Spin Doctors k nejlepším jam-bandům, co se urodily na manhattanské hudební scéně zvané „neo-sixtees“ či „neo-hippie“.

Něco z atmosféry newyorských klubů se na aktuální reedici alba Pocket Full Of Kryptonite dostalo díky záznamu písničky Little Miss Can't Be Wrong z hospody Continental Divide. Zbytek bonusového disku tvoří materiál z demosnímku Piece Of Glass, který roku 1990 položil základy k budoucímu trháku – prvního alba Spin Doctors se dodnes prodalo přes deset milionů!

„Myslím, že pro spoustu lidí jsme byli zjevení,“ vysvětluje tehdejší úspěch Chris Barron. „Vůbec jsme nezapadali do tehdejší módy. Všichni ostatní si úzkostlivě hlídali svou image a my vypadali jak bezdomovci. Mám dojem, že nikdo moc nevěděl, odkud jsme se vzali, a to nám hrálo do karet.“

Umět tahat za nitky

Opozice uměle vytvářeným hvězdám v podobě bezstarostných partiček typu Widespread Panic nebo Phish, které netlačily na pilu a spíš než dřepět na předávání Grammy je bavilo jamovat ve svém oblíbeném zapadáku, byla vedle nástupu folkrockových písničkářek největším kladem muziky 90. let. „Objevili jsme se ve chvíli, kdy bylo všude kolem moře unylýho popu,“ popisuje Barron. „Byli jsme správně drsný a měli jsme pořádnej groove.“

I když to zdálky vypadá, že se Spin Doctors v tlačenici hudebního průmyslu ztratili, zblízka to tak dramatické není. Tři roky po debutovém albu natočili aranžérsky náročnější CD Turn It Upside Down, na němž se rock a funk setkaly s dylanovsky bizarní poetikou. Žánrově lavírující nahrávka se příliš neujala, stejně jako třetí CD z léta 1996, pojmenované po úvodní písni You’ve Got To Believe In Something. Na další studiovou desku – Here Comes the Bride – si fanoušci počkali do roku 1999. A se zatím poslední „řadovkou“ Nice Talking To Me přijeli Spin Doctors, jak už bylo řečeno, před šesti lety i do Prahy.

Věrni svému názvu dál tahají za nitky jako šedá eminence americké klubové scény a na jejich stoickém klidu je něco velmi povzbuzujícího. Přinejmenším nejsou trapní a neoposlouchají se – což tenkrát, kdy rádia donekonečna omílala obrovský hit Two Princes, docela reálně hrozilo.