Žena: ten tichý objekt vášně

V galerii Fotograf najdete jakýsi opožděný dárek k MDŽ - Mezinárodnímu dni žen. Není zpožděn o několik dní, které nás dělí od 8. března, ale rovnou celých 35 let. Výstava Tichá žena zkoumá ženu jako objekt fotografů a výtvarných umělců sedmé a osmé dekády 20. století. Bylo by škoda ji propást, otevřená bude už jen do konce týdne.

Podle kurátora Pavla Vančáta výstava vznikla vlastně náhodou. Galerie Fotograf po něm chtěla monografickou expozici podivína Miroslava Tichého, který improvizovanými fotoaparáty lovil záběry žen. Motivace dnes módního umělce byly značně utilitární: v dobách neexistence legální pornografie mu podobné snímky sloužily jako její náhražky. Vančát, obdivovatel fotografie 70. let, si položil otázku, jak moc se Tichého přístup vlastně lišil od tehdejší umělecké fotografie.

Sexuální nostalgie

Kurátor shromáždil fotografie charakteristické romantickým pohledem na ženu jako krásný, ale nepochopitelný živočišný druh. Jeho podstatu lze vyjádřit snad jen černobílou aranžovanou fotografii s výrazným zrnem.

Možná nejznámějším fotografem tohoto směru byl Taras Kuščynskyj. Jeho oduševněle nahé modelky jsou zachyceny tu v kontrastu s popraskanou stromovou kůrou, tu poházené jehličím. Ve své době Tarasovy reprodukce nechyběly snad v žádném bytě po kultuře toužících obyvatel husákovského Československa, ale i těch, kdo hledali jakoukoliv obrazovou erotiku.

Kuščynského tajemné krásky s dokonalými bradavkami na výstavě doplňují snímky Miloslava Stibora, Dalibora Stacha, obrazy a kresby Oty Janečka nebo třebamírně pedofilní soška Jiřího Kryštůfka. Cítíme z nich důvěrně známou estetiku minulých let, která ovšem na rozdíl od umakartových stolů a dederonových košil neztratila popularitu. Stačí se podívat na současné tvůrce fotografických aktů, ať už amatérů nebo profesionálů: V zásadě pracují se stejným jazykem.

Pavel Vančát svou výstavu označuje za politicky i esteticky nekorektní. Za podobný způsob zobrazování se dnes stydíme z ideových důvodů - žena není jen romanticky mlčící stvoření - a současně si uvědomujeme kýčovitost podobných obrazových aranžmá.

Na rozdíl od ostře feministické kritiky sexismu je Tichá žena zahalena nejen oparem uměleckého rozostření, ale i fascinací dobou, která ženy „zjednodušila“ na poetické předměty v ranní orosené krajině. Ženy tu jsou doopravdy nepochopitelně krásné a Pavel Vančát doufá, že podobně jako kdysi opovrhovaná secese se i figurální estetika 70. let dočká svého znovuobjevení a docenění. Současně mu to nedá, aby se nepokusil o pochopení stereotypů, které s sebou tato estetika přinesla. Do výstavy proto vpašoval i konceptuální fotografie dvojice Lukáš Jasanský-Martin Polák a své tu najdou i milovníci zmíněného Miroslava Tichého.