Spravedlnost pro oběti komunismu? Možná ve snu

Jedním z podstatných rysů dneška je, že se nikdo neshodne na ničem. V divadle to platí dvojnásob, zvlášť u témat, která jsou kontroverzně vnímaná. Hra Karla Steigerwalda Má vzdálená vlast si po svém uvedení v režii Ivana Rajmonta příliš chvály u kritiky nevysloužila.

V lepším případě „autor nabídl své životní téma ve všední podobě“, v tom horším „kus vzbudil nevěřícný údiv, že je vůbec možné, aby se na naší první scéně objevila inscenace tak dokonale autorsky i režijně impotentní“. Jak píše Vladimír Mikulka, „stará garda s protikomunistickou inscenací zaspala dobu.“

Člověk si kolikrát říká, neviděl-li něco jiného. I to je možné, protože tentokrát mezi premiérou a první reprízou absurdně uběhly tři neděle. Přiznávám, že mě „stará garda“ bavila a soudě podle publika, které rozhodně bylo v obraze a vědělo, na co přišlo, také. A Eva Salzmannová v hlavní roli Kristy, která strávila léta v komunistickém kriminále, měla po svém monologu o tom, jak komunisté stále chtějí, aby jejich oběti byly velkorysé a odpouštěly jim, potlesk na otevřené scéně. Právem, neboť do něj vložila velkou emoci i autentické rozhořčení.

Byl to i výkřik vzteku, který v ten okamžik řízl do živého a vůbec nic tu nepůsobilo rušivě, tezovitě či snad primitivně. Ostatně Salzmannová prochází inscenací jako živoucí bytost, která prostě dojímá a s níž divák po celou dobu jde. Již víckrát jsem si všimla, že publikum strašně chce z jeviště slyšet, že bolševická svinstva, lágry a zlodějny by se neměly ani bagatelizovat, ani zapomínat. Že velmi touží po této prosté katarzi, když v reálu je to s ní všelijak. A že by s tímto někdo zaspal dobu se mi nejevilo.

Typická výsměšná groteska

Ale abychom to vzali popořadě a s předchozími řádky i lehce polemicky: hra je typická Steigerwaldova výsměšná groteska, montáž, která skládá obraz dějinných absurdit opakujících se s neměnnou pravidelností. Jako leitmotiv se celou hrou vine myšlenka, že spravedlnost je většinou utopie, i když jsou i výjimky a občas na ni dojde. Podle autora se lze o ni pokoušet až po smrti anebo se odehraje jen v našich představách, ve snu či jiné fantasmagorii - i proto se úvodem připomíná Kafkův Proces. A když už na chudinku spravedlnost dojde, je vlastně neskonale směšná.

Steigerwald ale takové zjištění nepředkládá jako melodramatické kvílení, to z něj bohužel místy dělá Rajmontova režie. Ta vůbec nepochopila, že tenhle dramatický typ se musí hrát jako brechtovský kabaret - se stálým nadhledem, svižně, ostře s důrazem na pointu situací, které jsou relativně krátké a přímo si říkají o významovou zkratku. Se sarkasmem, až cynismem, do nějž pak klidně může vstupovat hlavní hrdinka jako výlučná figura a částečné předvést svůj osud v psychologickém vývoji.

Ovšem když režie jako psychodrama pojme vše, nastává potíž. Pak i vysloveně kabaretní scéna v kriminálu, kdy se vězeňkyně vyhastrošené promenují po přehlídkovém molu a zpívají, vyjde tak trochu jako parodie sebe sama. Totéž platí i o používání stroboskopu, ilustrativním přenášení obrazů státníků od Gottwalda po Klause i o postavě Ňákýho Vojty, poslance (Filip Rajmont), který je se svou „dekou“ zbytečně polopatickou karikaturou komunisty Dolejše. Také výjevy v Austrálii s nápadníkem Kristy Klokanem neznámo proč působí jak z reklamy na dovolenou u protinožců. A přitom výtvarné řešení Martina Černého, které tvoří pohyblivé hnědé desky připomínající někdejší sololitovou uniformitu veřejných interiérů, nabízí určitě víc, než s ním režie dokáže, přičemž na vině je i problematická haluzna Nové scény.

Hra však rozhodně není plakátově antikomunistická, takové hry autor nepíše, naopak spíš si s tezovitostí a modelovostí rafinovaně pohrává, v pozadí všech situací je přítomen stálý škleb. Příběh krásné a kultivované Dagmar Šimkové, kterou jako mladičkou dívku komunisté za nic zavřeli do kriminálu a zničili jí nejkrásnější léta života, je ale mnohem víc příběhem dneška, politického i společenského marasmu. Autor nechá již mrtvou hrdinku vracet se do své vlasti z exilu v Austrálii a zde usilovat o rehabilitaci, Krista, jak se postava ve hře příznačně jmenuje, létá přes oceán sem a tam a marně - o nápravě křivd rozhodují bývalí grázlové, kteří se mezitím dobře zabydleli v novém režimu a mají plná ústa demokracie.

Má vzdálená vlast doplatila na neujasněnou a povýtce i starou režii. A nic nepomáhá, že Ivan Rajmont kdysi dokázal Steigerwaldovy hry jako obraz úpadku tak přesvědčivě inscenovat. Tady mu prokázal službu spíš medvědí.