Šedesátiny Jana Buriana: Být stále mláád mezi pitomci

Těžko říci, zda se na tom podepsalo načasování k životnímu jubileu, ale s novým albem Jak zestárnout přichází Jan Burian s pádnějším, pro někoho asi překvapivějším stanoviskem, než jaká mu vycházela na albech posledních let. Písničkář a publicista není v úplně záviděníhodné pozici: má na kontě stovky písní, po letech televizních pořadů o něm existuje obecná představa. Aha, natočil desku o stáří: neumíme si nakonec ty zhudebněné fejetonky plné pozitivity představit předem?

Mix strojů a lidí

Když se na posluchače vyřítí úvodní elektronická sekvence a v druhé písni se k ataku přidá dětský sbor v refrénu o debilech a hovadech, jasně vysvitne, že Burianovo „ještě jsem tady“ má ráz jakéhosi direktního coming outu, prolomení zdvořilého či bezradného mlčení nad samotou, bolestí a traumaty pozdního věku. Přitom se Burian formálně od dřívějška nezměnil, naopak se po letech volného verše víc vrátil k vázanému. Brutalita zvuku v Ani sms odpovídá zmatku a radikálnosti jakéhosi Harryho, který se rozhodne proměnit v psa: protože starému chlapovi už žádná panička „nezavelí lehni“ a psům se, jak vidí, věnuje lepší péče než osamělým starochům.

Pitomci jsou báječnou, nejednoznačnou sprchou kleteb kohosi, kdo kolem sebe vidí opovrženíhodné existence a vlastně je znechucený i ze sebe: písni, která přetváří negativitu na veselou energii, navíc dávají napětí a šmrnc zmíněné děti. Je docela těžké vybavit si, kdy jsme naposledy slyšeli elektronickou produkci v kombinaci s dětským sborem: ten mix strojů a lidí, v obou případech poslední generace, vzbuzuje dobré otázky.

„Všechno už bylo napsáno,“ zpívá se skepticky v jednom místě (Napoprvé). I Burian si tu pohrává se svými volnými cykly a seriály: někdy z etud o samotě skutečně nevydobyde víc než základní potenciál (Tristan a Izzzolda, o druhém životě ve virtuálním vztahu) a některé portréty (Evženův smích) nemají sílu lepších dvou třetin alba. Ale tohle album je vcelku intenzivní: jiný osobní portrét René udělá cestou k pointě několik přemetů. Pokud nějaká katarze přichází na desce průběžně, prostě proto, že se mluví na rovinu, pak song V čemkoli tu má extra místo: v potemnělém jamajském dubovém rytmu se neokázale snímá pocit viny.

K ženě, která po letech „s muži i bez nich“ hledá chybu výhradně v sobě, text podotýká: „Snad ji jednou doopravdy neskolí / Až se dozví, co má vědět ze školy: / že ta chyba může vězet v čemkoli...“ Respekt vůči stáří není ve světovém „chytrém“ popu ničím zvláštním, přinejmenším po impozantním finále Johnnyho Cashe. Požár se koneckonců blíží tomu, jak dnes mladší producenti stylizují doprovod pro Leonarda Cohena. Ale po všech českých slavičích „být stále mláád!“ a plastických operacích se tohle účtování s démony stáří zdá jako průlom k čemusi lidskému.

Kombinace Burianovy poetiky a elektroniky v doprovodu může být zádrhel pro leckterý typ publika. Lze tipovat, že Burian v tomhle směru moc nekalkuluje a natáčí „pro sebe“, ve shodě s dlouholetou chutí lehce experimentovat a hledat nový zvukový svět. Tahle deska ale může být velmi harmonicky přijata „jeho“ generací, která míří do seniorských let obeznámená (aspoň jako řadoví posluchači a diváci) s popkulturou posledních tří čtyř dekád. Pulzy, beaty a svíjení filtrovaných zvuků je pak může zdravě táhnout k mladšímu pojetí zvuku, jaké tu reprezentují Jiří Burian, Mikoláš Růžička (Republic of Two) a další.

Když v závěrečné Na hřbitově v Ruzyni rozmlouvá s andělem „o úkazech doby“, svírá ten výraz do rýmů „mezi hroby“ a „poutač firmy OBI“, což je víc než rýmová ekvilibristika: škrtají tu o sebe příznačné motivy. Posmrtná perspektiva, která končí album, připomíná silné písně, jaké psal Burian v osmdesátých letech: návrat k „obyčejnému rýmování“ mu, zdá se, šťastně přehodil výhybku na kolej, kde se pohybuje jako doma, a v detailně vedených gestech. Sólo na trubku (Karel Pičman) dává úplnému finále alba ráz „závěrečných titulků“, možná až moc srdcervoucích. Ale album plné úvah o ubývání sil a konci je nepochybně lepší uzavřít skrze nástroj pro lidský dech než nějakým elektronoisovým atakem, který tak dráždivě celou desku začíná.

Balanc mezi elektronickým popem a experimentem

Upřímně: nebylo by divu, kdyby se ukázalo, že mezi všemi průvodcovskými cestami, fejetony pro rozhlas a pořady o Islandu stíhá Jan Burian natočit album spíš jaksi „na jistotu“, plné humanitních ideálů, variací na písně kabaretní a šafránovské, uspokojující představu o Burianovi jako vlídném televizním debatéru. Mezi jeho skalním publikem by taková deska měla dobrý ohlas. Ale nějak se stalo, že klíčové téma si tu Burian podal prostě drsněji, plastičtěji a překvapivěji než krizi mužství na - také monotematickém - Muži jsou křehcí. A studiová produkce (balancující mezi elektronickým popem a nadstylovým experimentem), jak se jí ujal jeho syn Jiří, se tu s projevem zkušeného nezpěváka propojila mnohem líp než na předchozí desce Dvanáct druhů samoty. Tam působila jako násilné omlazení z vnějšku: tady posloucháme jediný výraz.

Zkušený analytik by asi teď přišel s výčtem důvodů, proč Burian natočil své nejlepší album nejméně za šest let. Ještě že sama deska poskytuje alibi a lze s ní přesvědčeně říct: „Může to být v čemkoli.“