Musíme si promluvit o Kevinovi: elegantní 'depka'

Lynne Ramsayová ve svém filmu předvádí v přepisu románu Lionel Shriverové vivisekci snad nejhorší rodičovské noční můry. Eva (Tilda Swintonová) je matka chlapce, který, jak je od první části snímku zřejmé, zavraždil spolužáky při aktu promyšleného a bezdůvodného školního násilí. Eva teď žije dál sama veměstě, kde k činu došlo a jehož obyvatelé vůči ní často a hrubě projevují opovržení a nenávist. Vlastně ale přebývá v minulosti mezi obrazy z těch šestnácti let, jež se synem Kevinem prožila. Snad ve snaze dojít k nějaké odpovědi, vysvětlení.

Režisérka Ramsayová byla na počátku století považována za jeden z nejvýraznějších talentů britské kinematografie, několik let o ní ale nebylo slyšet. Musíme si promluvit o Kevinovi je pro ni návrat svým způsobem triumfální - film se promítal v Cannes, autoři a představitelka hlavní role za něj získali řadu cen. A Ramsayové film je toho druhu, který na festivalech bývá úspěšný.

Režisérka v každé scéně projevuje velkou kontrolu, vše je pečlivě aranžováno až po barevnost plakátů na zdi kanceláře (snad v každém záběru je výrazný červený motiv). Hlavní představitelka vyzařuje jakousi intenzitu, nebojí se vypadat neatraktivně. A řeší se věci tak vážné, že snad ani nemohou být vážnější. Zároveň ale jde film poučenějšímu divákovi vstříc, inscenační zručnost je v něm někdy až příliš naodiv stavěná, téma - při vší jeho drásavosti - je uchopeno způsobem, který vyhovuje převládajícím konvencím, či rovnou předsudkům.

První část snímku se odehrává v bezčasí, kdy se děje všechno jaksi najednou. Momentky z Evina „života po“ střídají obrazy z různých fází její předcházející existence. Cestovatelka a spisovatelka se vdá za Franklina (John C. Reilly), dobráckého chlapíka rodinného založení. Narodí se jim chlapeček, a aby mu dopřáli šťastné dětství, odstěhují se do velkého domu se zahradou v menším městě. Eva tam ale není šťastná - kvůli tomu, že není schopna navázat s potomkem plnohodnotný vztah, ale ne jenom, těžko se se svou nově usedlou existencí sžívá.

Damien v „artovém provedení“

Ta tříšť obrazů je pospojována velmi umně, při vší fragmentárnosti je film vlastně docela přehledný. Vzniká tak obraz skutečnosti vnímané prizmatem mysli paralyzované bolestí, v níž traumatizující vzpomínky jsou vždy reálnější než to, co se odehrává kolem „současné“ Evy - mátožné ženy s tmavýma očima, jež se s až masochistickým odhodláním vystavuje ústrkům ostatních. Vpodtextu zobrazovaného je pak přítomná, byť nevyřčená, otázka: Mohla jsem tomu zabránit, je ta hrůza taky moje vina?

Postupem doby se ale film narovnává do dvou paralelních vyprávění, na plátně se střídají dvě varianty Evy mučednice. Ta starší pyká za synovo provinění, přičemž lidé v jejím okolí (především kolegové z kanceláře) jsou ukazováni jako až brutální, odpudivé karikatury. Ta dřívější je zas trýzněna potomkem. Kevin (jako dítě Jasper Newell, jako teenager Ezra Miller) jako by byl už od narození nevysvětlitelně a nenapravitelně zlý. Matku s radostí zraňuje, zároveň je na ni fixován, zůstává jí přes všechnu Evinu snahu vzdálený (přitom se jí fyzicky velmi podobá), manipuluje manžela proti ní - Eva a Franklin si o Kevinovi nikdy pořádně nepromluví.

Výrazně hezký chlapec s tmavými vlasy a černočernou duší - Damien z filmu Omen v „artovém provedení“, odrostlé Rosemaryino děťátko. Na jeho dráze asi nebyla žádná výhybka, jíž by ho šlo odklonit od hrozného činu, jehož plné měřítko ukáže až závěr filmu. Otázka matčiny viny, kterou subtilně nastoluje úvod snímku, tím trochu ztrácí smysl. Z Evy se stává výhradně oběť.

Tuhle verzi událostí režisérka podává s velkým důrazem, v emocionálně jednoznačných scénách, někdy podkreslovaných velmi ilustrativně a někdy ironicky vybranou hudbou. V tom všem se ztrácí ta druhá možná Eva, která si historií vlastního mučednictví prožitou hrůzu jen racionalizuje (a o níž v rozhovorech mluví i autorka literární předlohy). Hrdinka filmu mohla být i povýšená žena, jež synovi neodpustila, že se kvůli němu musela vzdát někdejšího pestrého života. Co když ta nenávist, jež kape z každého Kevinova slova, byla od začátku vzájemná, na matčině straně jen neartikulovaná? Co když to mohlo nějakým způsobem přispět k tomu, že zlé sémě vzrostlo?

Tahle možnost jako kdyby pro hrdinku i sympatizující režisérku byla natolik hrozná, že nesmí být naplno formulována. V případě nešťastné Evy se to dá snadno pochopit, Lynne Ramsayová ale tímhle přístupem svůj film zbavila hloubky.