Paolo Sorrentino je mezi italskými režiséry mladší střední generace považován za jednoho z nejslibnějších. Do mezinárodního povědomí se zapsal především čtyři roky starým snímkem Božský, výrazně stylizovanou biografií premiéra mnoha italských vlád Giulia Andreottiho.
Na festivalu v Cannes, kde se Božský promítal, se Sorrentino potkal se známým americkým hercem Seanem Pennem, který byl členem poroty. Domluvili se, že Sorrentino pro Penna vymyslí film, a vznikl snímek Tady to musí být. Historka o jeho zrodu to dílo jistým způsobem charakterizuje – působí jako cosi vzniknuvšího ad hoc, naplnění zvnějšku definovaných parametrů než naplnění snahy vyjádřit nějakou myšlenku.
Na druhou stranu může být Sean Penn spokojený. Herec, jenž se do svých výkonů někdy až přehnaně pokládá, v Tady to musí být totiž dostal v roli, v níž přehrávat prakticky nejde. Přehrávání totiž je její životní styl, definuje ji.
Tady to musí být je spojení road movie a příběhu dospívání. Tím dospívajícím cestovatelem je v Sorrentinově filmu muž, který by alespoň vzhledem k věku měl být dospělý už dávno. Cheyenne (Sean Penn) byl kdysi frontmanem slavné kapely. Dnes z něj zbyl prakticky jen zevnějšek, atributy výstředního rockera navlečené na figurínu stárnoucího muže (hrdinův zjev je do značené míry inspirován imagí Roberta Smithe z The Cure).
A Cheyenne skutečně neživého panáka z výkladní skříně v něčem připomíná. Plouží se ulicemi Dublinu, kde momentálně žije, svět kolem sebe a lidi v něm moc nevnímá. Peněz má dost, velkou radost mu to nepřináší, mezi upravenými vilkami a obchodními centry vypadá jako z Marsu spadnuvší anachronismus, ztracený na místě, kam nepatří, a bez kontaktu snad i se sebou samým.
Rocker na stopě nácka
O Cheyennovi se nedá říci, že by žil ve světě svých myšlenek –možná prostě jen nemyslí. Odmítá všechny nabídky na comeback, ani v soukromí nehraje a nezpívá, o to víc jeho zjev působí nepatřičněji, Cheyenne je jako rytíř bez meče, který na sobě bůhvíproč dál vláčí brnění. Přiblížit se k němu dokáže jenom manželka Jane (Frances McDormandová), realistická, a přitom spontánní žena, navíc hasička.
Cheyenne dostane zprávu, že jeho otec v New Yorku vážně onemocněl, stihne už jen pohřeb. Žil v přesvědčení, že ho otec – někdejší osvětimský vězeň – nechápe a odsuzuje, teď je mu líto, že si některé věci nestihli říci. Dozví se, že otec pátral po dozorci z koncentráku, který ho jednou hnusně ponížil, a teď prý žije někde ve Státech. Hrdina se rozhodne ten úkol dokončit a vyrazí na cestu, během níž ledaskoho pozná a ledacos se dozví.
Pennovi se podařilo propůjčit hrdinovi Sorrentinova filmu jakési letargické dětinství. Mluví tichým a pisklavým hlasem, jeho repliky jsou na hranici čirého „ufonství“ a nečekané pronikavosti, v očích má prázdnotu střiženou údivem a znaveným smutkem.
Sorrentino a kameraman Luca Bigazzi o něm vyprávějí v pečlivě stylizovaných obrazech plných jasných barev, mezi nimiž černě oháknutý a bíle nalíčený Cheyenne působí trochu jako chodící díra, absence. Jednotlivé záběry jsou často velice dlouhé a komplikované – tvůrci museli mít k dispozici nějaký skutečně všehoschopný jeřáb.
Tady to musí býtIt./Fr./Irsko, 2011 |
V první části je Tady to musí být film koherentní a přesvědčivý, je za ním znát ruka autora, který přesně ví, co chce (viz výborná úvodní sekvence). Jakmile ale Cheyenne vyrazí na cestu, Sorrentinovo vyprávění se změní ve změť zběžně nahozených motivů, které ze snímku mizejí se stejnou snadností, s níž se v něm objevily. Je rozdíl mezi náznakem, účelnou nedořečeností a házením věcí halabala na plátno, Sorrentino místy sklouzává k tomu druhému.
Režisér navíc občas pálí ze zbytečně velkých kalibrů – holokaust, motiv sebevraždy dítěte a podobně. Trocha subtility by nezaškodila. Tady to musí být je ale přesto sympatický film. Snad proto, že je z něj cítit zaujetí autorů pro jejich hrdinu i další postavy. Jejich dílo také vnímá dospělost jako pozitivní hodnotu, což dnes není úplně obvyklé (to, že za znak jejího dosažení jsou předváděny cigareta a slušné oblečení, asi kdekoho nadzvedne).
Navíc režisérem milovaná píseň, podle níž se film jmenuje (v originále This Must Be the Place), je skutečně dobrá a zazní ve filmu hned v několika verzích (pravda, různé kvality). Koncertní provedení, jež Sorrentino zachytil, je výborné. Je příjemné ujistit se, že David Byrne je po všech těch letech pořád ve formě. Filmu, který to doloží, se pak dá snadno ledacos odpustit.
