Udělat z reálných historických postav hrdiny smyšlených příběhů je postup ve filmu nezřídka užívaný, někdy může přinést docela pozoruhodné výsledky. V Soderberghově Kafkovi (1991) se spisovatel vydává sešlou a absurdní Prahou po stopách tajemného spiknutí, ve finále ujeté klasiky Hoši z Brazílie se do sebe pustí Simon Wiesenthal s Josefem Mengelem za asistence smečky parádně vytočených psisek.
Aby tahle metoda měla nějaké opodstatnění, mělo by z ní ale být znát zaujetí pro reálnou figuru, která je přesazovaná do nějakého fantazijního světa. Fiktivní příběh o Edgaru Allanu Poeovi by se měl stát pokračováním úvah o tom básníkovi jaksi jinými prostředky nebo alespoň výrazem okouzlení světem Poeových básní a próz.
Po zhlédnutí filmu Havran jsem nakloněn věřit tomu, že jeho autoři, režisér James McTeigue a scenáristé Ben Livingston a své příjmení znectívající Hannah Shakespearová, Poeovy povídky buď nečetli vůbec nebo si z nich pamatují jen údaje na úrovni středoškolského taháku. V Jámě a kyvadle je kyvadlo. V Masce Červené smrti se na ples dostaví Červená smrt a podobně.
Excentrik s proříznutou pusou
Film začíná scénou básníkovy smrti na lavičce v parku v Baltimoru, aby pak začal vyprávět historku o tom, co k Poeovu konci mohlo vést. To, že je nesmyslná a přitažená za vlasy, by vůbec nemuselo vadit. Svým způsobem je taková moc málo – autor, v jehož díle se potkávaly chladná racionalita, krajnost, posedlost, vášeň, je obsazen do příběhu ve všech ohledech konvenčního a konvenčním způsobem zachyceného. Filmový Edgar Allan Poe (John Cusack) je neškodný excentrik s proříznutou pusou, díky níž dokáže vynalézavě urážet štamgasty v hospodě. Namyšlený literát – který trochu moc pije, ale v životě mu to ale nijak nepřekáží, a jestli ho pronásledují nějací vnitřní démoni, není to na něm vidět – v něčem připomíná úspěšného televizního Sherlocka, zbaveného ovšem lehkosti a vtipu.
V Baltimoru dojde k záhadné vraždě dvou žen, zpočátku to vypadá, že vrah se dokázal nějakým nadpřirozeným způsobem dostat z dokonale uzamčeného pokoje. Detektiv Fields (Luke Evans) ale rychle přijde věci na kloub – pachatel replikoval postup popsaný v Poeově povídce Vraždy v ulici Morgue, její autor se proto stává podezřelým.
Rychle ale vyjde najevo, že zločiny má na svědomí někdo jiný. Asi nějaký zvrácený umělcův fanoušek, který Poeovi tímto způsobem „vzdává poctu“, chce s ním být konfrontován. Bude trvat dlouho, než do svých zrůdných plánů zahrne i sličnou Emily (Alice Eve), Poeovu lásku a dceru místního papaláše, upjatého kapitán Hamiltona, který by si pro ni jistě představoval nějakého perspektivnějšího partnera?
Vycpanina z kabinetu
John Cusack snaživě „trhá kulisy“, s materiálem, jenž měl k dispozici, se toho moc jiného dělat nedalo. Chemie mezi ním a Evansovým detektivem Fieldsem je veškerá žádná – asi bylo v plánu, aby jejich vztah jiskřil napětím mezi chladnou racionalitou a básnickou intuicí nebo tak něco. Alice Eve v roli fatální Emily připomíná spíš panenku Barbie než křehuli vysněnou myslí básníka. Závěrečná konfrontace s tuctově vykresleným i motivovaným vrahounem nevyjadřuje temnou osudovost ani posedlou lásku, ale nanejvýš naději všech zúčastněných, že k obědu bude tentokrát něco dobrého.
HavranUSA, 2012 |
Samo pátrání je pak tradiční bojovka – putování od zprávy ke zprávě, klopotně popisné a plné děr v logice, nekompenzovaných emocí nebo fantazií, kombinací zjitřenosti, úpěnlivého držení se stébla rozumu nad propastí šílenství a vůbec všeho, co dělá Poea Poem.
Režisér McTeigue má na svědomí mimo jiné i film V jako Vendetta – patetickou a značně tupou komiksovou adaptaci, která inspirovala značný počet puberťáků všech věkových kategorií, aby skryli svou akné za plastovou masku Guye Fawkese. S Havranem se mu povedl další zářez. Přeoperoval básníka na neškodnou figurku pobíhající nudně vykresleným světem, jehož určujícím principem je jistota příchodu klišé. I Poeův Havran se v něm z nemilosrdného vyslance osudu mění ve vycpaninu uprchnuvší z kabinetu přírodopisu.
