Britské studio Aardman Animations úspěšně funguje už čtyřicet let: za tu dobu se změnilo ve značku nejvyšší animované kvality. Přes ceněné krátké snímky se v roce 2000 dostalo k realizaci svého prvního celovečerního projektu – komedie Slepičí úlet. Ta je dodnes divácky nejúspěšnějším projektem společnosti, jejímž spoluzakladatelem je Peter Lord. Právě devětačtyřicetiletý producent a animátor se po dvanácti letech vrací jako režisér animovanou komedií Piráti, která právě přichází i do českých kin.
Příběh starosvětsky nadšeného Pirátského kapitána, který neumí loupit, ale zato má krásný plnovous a miluje svou práci, jako by s ironickým nadhledem popisoval situaci samotného studia: Aardman Animations totiž před lety založilo svou značku na osobním přístupu a poctivé ruční práci, která v dnešní éře digitální animace může působit jako svérázný výstřelek. Na a ardmanovských plastelínových loutkách byly kdysi vidět otisky prstů animátorů, i studio se však muselo přizpůsobit panující módě. Snaží se totiž o přežití s takovými zámořskými giganty, jako je Pixar, DreamWorks Animation nebo Fox Animation Studios.
Blboun nejapný a královna Viktorie
Tři celovečerní filmy natočené po Slepičím úletu dobře mapují snahy studia uzavřít důstojný kompromis mezi svou erbovní ruční animací amainstreamovým digitálním trendem. Po Kletbě Králíkodlaka (2005) a krysí komedii Spláchnutej, které představovaly ústupky z letitých pozic, se aardmani ve 3D komedii Velká vánoční jízda (2011) začali vracet ke svým vlastním kořenům. Šťastným výsledkem tohoto snažení jsou právě Piráti.
Přestože jsou realizováni ve 3D (což je v dnešním distribučním prostředí v podstatě povinnost), Peter Lord se se svým týmem vrátil ke staré dobré metodě stop-motion animace loutkových objektů. S pomocí spolurežiséra Jeffa Newitta ji ovšem zkombinoval s nejmodernějšími technologiemi. „Ručně dělaná“ loď smolařského hrdiny Pirátů tak se svou bizarní posádkou složenou ze samých outsiderů brázdí stoprocentně digitální moře, ve kterém dovádějí mytologické CGI příšery.
Slepičímu úletu a jiným klasickým snímkům aardmanů se Piráti podobají záměrně neohrabaným designem velkohubých a nevzhledných loutek i vypravěčským stylem a inteligentním humorem. Jsou tak přímým protikladem hladce fungujících, líbivých hollywoodských animáků bez chuti a zápachu, určených pro globální rodinné publikum. Dobrodružství, do kterého se Pirátský kapitán se svou posádkou pustí, zůstává domácky švihlé: nekoná se žádný patos ani načinčané dojetí.
Přitroublého protagonistu, který si za desetiletí praxe ani nedovedl vymyslet vlastní originální jméno, snad ani nemůžete obdivovat – zvlášť když se ve snaze získat konečně titul piráta roku pokouší marně oloupit posádku lodi duchů či škuner s malomocnými. Stejně tak nemůžete obtloustlého a zlostného maskota posádky – papouška Polly – považovat za roztomilé zvířátko. Když se pak z Polly vyklube exemplář vzácného ptáka dodo (čili blbouna nejapného) a slavomanský Pirátský kapitán se ho rozhodne mrzce zpeněžit, ztratíte nejspíš k pochybnému hrdinovi veškeré sympatie. A asi mu začnete přát, že neuspěl u londýnské Královské přírodovědné společnosti a o vzácného živočicha ho připravila samotná královna Viktorie.
Sympaticky nesympatický kapitán se ovšem nakonec – stejně jako všichni aardmanovští výstředníci a nekňubové – stává divákovým průvodcem do světa mile nablblé pozitivity. Pirátský kapitán pochopí, že důležitější než moc a sláva je blboun nejapný na palubě, a svede o unesenou Polly ultimativní souboj se Viktorií. Tělnatá panovnice totiž jednak k smrti nenávidí piráty a jednak k smrti miluje vzácná zvířata – na talíři...
Polidštění opice
Piráti tak tradiční moralitu kombinují s všeobjímající absurditou, v jejímž rámci autoři diváka dokonce i svérázně poučí o viktoriánské Anglii. Nejrůznější rekvizity doby získávají nové, žertovné významy, což dobře demonstruje postava Charlese Darwina: ambiciózní vědec totiž právě provádí pochybný experiment s podílem práce na polidštění opice – na šimpanzovi jménem Bobo, kterého zaměstnal jako svého sluhu.
PirátiVelká Británie/USA 2012 |
Nový aardmanovský snímek tak není žádnou oddechovou podívanou pro malé děti, ale spíš plnokrevnou zábavou pro dospělé. Je až přeplněný nejen nejrůznějšími vizuálními i slovními eskapádami – jako by jeho tvůrci chtěli na plátno dostat to nejzábavnější a nejlepší, co dovedou, protože si nejsou jistí, jestli nejde o jejich poslední celovečerní film.
Tato rozmařilá opulentnost tak působí stejně jako Viktoriina královská tabule, zaplněná lahůdkami uvařenými z vymírajících zvířecích druhů. Musíme jen věřit, že studio Aardman nakonec nevyhyne stejně jako blboun nejapný.