Chcete psát román? Stačí mít dost papíru, říká pedagog

Lidovky.cz: Jak jste vnímal knížku ještě jako malé dítě? Co pro vás znamenala?
Pro mě byla kniha zdrojem zábavy a zvědavosti. Samozřejmě dítě než začne číst, tak prohlíží obrázkové knížky a já je měl strašně rád. Dědeček měl jednu takovou, což byl Duden – ilustrovaný slovník, který vydával Brockhaus - a já tehdy ještě neuměl číst, tak jsem si prohlížel jednotlivé tabule s popisky, a potom, když jsem se začal učit německy nebo anglicky, tak jsem po něm sáhl, a využil ho jako zdroj informací. Knížky s ilustracemi lákají snad každé dítě! I desky a přebaly jsou důležitá věc, protože vás přitahují právě obrázky. Obálka jenom s holým textem, to mně nic neříkalo. Pro dítě musí být atraktivní a něčím zaujmout. Někdy se třeba stalo, že byla pěkná obálka, a pak to člověk otočil a v knize ani jeden obrázek, tak to mě vždycky naštvalo...

Lidovky.cz: Pamatujete si svoje první literární pokusy?
Já nevím, jestli to lze nazvat literární pokus v pravém slova smyslu, ale rodiče chtěli, abych uměl hezky číst. Takže jsem musel předčítat nahlas a vždycky jsem dostal nějakou knihu, kterou jsme četli ve škole – samozřejmě, co se číst dalo, ne žádnou matematiku. Jenže jednou mě přistihli, že čtu, co tam vůbec není. Já jsem to znal a už mě to nebavilo, tak jsem si vymýšlel. Úplně stejné to bylo, když jsem hrál na klavír, znalý not, a nepřišlo mi to úplně košer, tak jsem začal improvizovat. A maminka, která znala všechny ty Chopiny, které jsme se učili, tak říkala: „ To tam přece není!“ A já jenom: „Jé!“ A ona koukla a „Zahraj mi to!“ Takže já jsem si vymýšlel už jako malé dítě a to je otázka nějaké rozbouřené fantasie, s kterou se člověk buď narodí nebo ne. Někdy je to až na pomezí lhaní. Když přijdete do školy a řeknete: „Já jsem zaspal", tak to přeci není žádná pořádná výmluva. Kdežto když si začnete vymýšlet, sice tu poznámku dostanete, ale je to přeci jenom něco víc.

Takže to přikrášlování je vlastně jakýsi umělecký základ?
Samozřejmě má lhaní své určité hranice, ale když vykopnete doma okno, taky nebudete říkat mamince, že jste idiot, že jste to okno rozbil. Jenže když si vymýšlíte, najednou máte předpoklady k tomu, že se to vymýšlení uplatní i do budoucna. Třeba učitelka mne vyvolá k tabuli a řekne: „Napiš větu. Holou.“ To si pamatuji dodneška. No a já napíšu větu: „U lesa ležela mrtvola". A ona byla celá u vytržení, co to znamená, a já se jí ptám, „Je to věta? Je to věta. Stává se, že u lesa lehávají mrtvoly? Stává.“ A ona si zavolala rodiče, cože to píšu za blbosti, a táta jí na to řekl naštěstí to samé co já.

Taky jsem si psal deníky, takové záznamy. On to po nás tedy chtěl dědeček. Bohužel se ztratily. Já bych dneska dal nevím co za to, abych ty deníky z dětství našel, protože tam byly úžasné hlouposti! Ty zápisky byly určitě důležitou součástí toho, že se člověk naučil vyjadřovat, zformulovat nějaké myšlenky. A ve chvíli, kdy zjistil, že ta pravda je trošku nudná, tak si zase začal vymýšlet.

Jakou váhu přisuzujete deníkům teď? Jsou pro spisovatele tak důležité, jak se všeobecně tvrdí?
To já vlastně nemůžu posoudit. Už proto, že s tím mám vlastní zkušenost. Deník si píšu na venkově jednou za čas, a když se k němu vrátím tak udělám takové backstory, co se za tu dobu stalo. Ale pro mě má deník v podstatě funkci náhražky paměti. Vždycky si nalistuji příslušný rok a příslušné období a pomáhá mi to vybavit si věci, na které bych normálně zapomněl. Není to nějaká niterní zpověď, i když si v něm taky někdy pořádně zanadávám.

Je obvyklé, že deníky zapisujeme ručně. Jak ale zaznamenáváte prózu? Rukou, na stroji...
Naposledy jsem prózu psal rukou v devětašedesátem roce. Problém mám hlavně se čtením po letech. Pak jsem všechno psal na stroji a výhoda toho je, že už přitom si můžete do strojopisu psát poznámky a nevzniká z toho takový zmatek. Ale už tak patnáct let píšu jen na počítači. Ručně si zaznamenávám poznámky, někdy taky v noci, ale nechci budit svoji ženu a nerozsvěcím. Tak je načmárám - ráno to ještě přečtu, to jsem si totiž ještě schopen vybavit, co ta poznámka znamená.

Máte ještě při svých aktivitách čas číst? Sledujete soudobé autory?
To je problém. Doma se mi kupí nepřečtené knihy. A také je nerad nechávám rozečtené. Nemám vůbec čas na prózu, mám jiný okruh literatury. Tu a tam se k něčemu dostanu, snažím se sledovat co vychází.

Udržujete si a obohacujete slovní zásobu?
Já si ji obohacuji díky tomu, že se pohybuji mezi studenty, to znamená ať už na Literární akademii nebo Fakultě sociálních věd a to každý týden. Neologismy, které pronikají do českého jazyka se objevují permanentně, celých těch dvacet let. Když se pohybujete mezi lidmi, tak asi není možné je neregistrovat. Jen při psaní je používám málokdy. Mám zkušenost s různým druhem rčení, která právě byla v módě a všichni studenti je cpali do textu jako pominutí. Jenže za pár let a další generaci tomu už nikdo nerozumí.

Ale i v Česku se podle četných studií znalost jazyka vytrácí. Řekl byste, že dnešní lidé, zejména děti, méně čtou? Nebo je to jenom jakýsi kulturní strašák?
Že by lidé méně četli, tak to určitě ne. Tam jde o jednu věc, jaký druh literatury čtou. Stačí, když se podíváte na obálky těch knih, které mají v ruce. Jestli čtou slátaniny nebo kvalitní romány. Rozšiřování slovní zásoby se týká zejména mladých lidí. My už jsme toho četli dost. Dost málo. Nestačíme přečíst všechno, ale přitom mám autory, na které se mohu spolehnout, kteří mě inspirovali a od kterých jsem se něco naučil. Jenže to není moje zásluha, to je lety. Přeci jenom jsem toho přečetl víc, než mladý člověk. Čtení závisí taky na tom, když malé dítě, které vyrůstá v rodině, začne chodit, běhat, strhávat ubrusy a objeví v bytě něco, co se jmenuje knihovna a začne odtud ty knihy tahat a trhat ke vzteku rodičů. Ale ví, že existuje kniha! Znám domácnosti, kde na knihu nenarazíte. A druhá věc, jaká literatura tam je. Pokud máte tatínka entomologa a objevíte knihu o broucích, začnete je prohlížet, protože jsou to pěkná stvoření, doma i na louce - a možná budete nasměrován i k tomu, že z vás vyroste entomolog.

K čemu jste směřoval vy?
Protože byl můj otec grafik a výtvarník, tak listuji v obrázkových knihách, a nejenom v těch dětských a najednou jsou tu Giorgione, Michelangelo, Chagall... Já malířství nevnímám jako uměleckou výmalbu, já koukám na obraz jako na příběh. Je to jako když cvaknete fotoaparátem a on se zastaví čas. Samozřejmě, kdyby měl otec v knihovně jiné umělce a viděl bych tam abstraktní geometrii, asi bych z toho těžko nějaký příběh vytěžil. Byl bych rád malířem, ale když já měl dost těžkou ruku a neuměl dobře kreslit, tak jsem místo toho tedy psal, no.

Zmiňoval jste inspirující autory, můžete nějaké jmenovat?
Z prvních věcí, co jsem tahal z knihovny a začal číst byl Karel Čapek. Povídky z první a druhé kapsy. Trapné povídky. A pak jsem vytáhl útlou knížečku Rozmarné léto a s ní tu byl najednou jazyk, úžasný, kterým nikde nikdo nemluvil. Pak jsem objevil Eduarda Basse a Haška, ale ne jeho Švejka, ale povídky. Většina lidí zná Haška právě jenom díky Švejkovi, ono se zapomíná, že byl povídkář. Napsal jich hromady, jsou úžasné a takřka realistické.

A pak pro nás bylo zjevení - museli jsme číst ve škole různé šílenosti - když jsem objevil v šedesátých letech Taneční hodiny pro pokročilé, když vyšly Ostře sledované vlaky a Pábitelé. Ten způsob, jakým Hrabal uchopil realitu a přivedl nový typ hrdiny, který nás fascinoval. Poté jsem v těch šedesátých letech vozil mýdlo a dělal v mýdlovaru. A v ulici Na Hrázi, přesně v ulici, kde ten Bohoušek bydlel, byly sklady mýdla. My jsme se tam spolu potkávali! On tam s jedním farářem vedl náboženské diskuse...

Jaký měl Hrabal dopad na vaši tvorbu? V jakém směru vás ovlivnil?
Jak způsobem vyprávění, tak jazykem. Když si všimnete Hrabalových dialogů, tak takhle nikdo nemluví, to je těžká stylizace. Ale on uměl krásně nadávat. My jsme řičeli smíchy. Třeba, v jedné povídce má: „Maminko, ty ventro stará, roztrhnu ti hubu hákem!“ To je ale poetická nadávka! Košatá! To mě fascinovalo. V tuhle chvíli začnete přemýšlet a vymýšlet další druhy a nová slovní spojení, která vytvoří nějakou novou entitu v jazyce.

Mluvili jsme o šedesátých letech, dostal jste se za totalitního režimu k nějaké samizdatové a exilové literatuře?
K samizdatové literatuře jsem se dostával, ne všechno se mi líbilo, k lecčemu jsem měl výhrady. Ona ta literatura za totality měla přeci jenom své dvě vrstvy, tu, která byla čitelná a druhou, která by ani neprošla nakladatelským sítem. Z exilové literatury se tu a tam něco dostalo.

Jak vnímáte kontrast mezi výběrovou literaturou minulé éry a dnešním otevřeným trhem?
Je tady jeden problém se kterým se každodenně potýkám. Systém přídělový, který fungoval mimochodem každý čtvrtek, měl výhodu bezesporu v tom, že vycházelo poměrně málo titulů, takže si každý mohl přečíst v "novinkách", co vyšlo. Co bylo napsáno, to bylo dáno, zatímco dneska nemám přehled. Tím pádem člověku uniká spousta dobrých knih. Prostě se o nich nedozvíte. Přehledy by musely by vycházet každý týden, tlusté jako telefonní seznam.

Máte rád autorská čtení? Chození za psanou kulturou?
Já docela rád čtu a to dramaticky. Chtěl jsem mimo jiné jít na herectví, ale mně tenkrát řekli, že jsem na to už starý. Když texty čte herec a přečte mou knihu, tak rozumí tomu textu jinak, zatímco já vím, co jsem napsal a kde jsou důležité akcenty. A určitě je budu dělat někde jinde než člověk, který to začne číst profesionálně. Umět číst je důležité.

Byl jsem kdysi na dvou autorských čteních, a oba autoři četli dost špatně. To je to umění, přečíst a prodat to. Ale ve chvíli, kdy dotyčný s tím hlasem nepracuje a čte monotónně, z toho textu nic nemáte. Projde vám ušima jen shluk slov. Spisovateli nestačí jenom pracovat se slovem v grafické podobě, ale věnovat se mu v celé šíři. Často jsou autoři zváni do rozhlasu, nebo do televize. Ve chvíli, kdy nás někdo pozve k rozhovoru, nemůžeme se zajíkat a koktat jako politici. Ti to dovedou. Ale nepopírám, že v politice jsou i dobří rétoři. Ale to jsou zase demagogové.

V jednom z rozhovorů jste uvedl, že s knížkami je to vlastně jako s dětmi. Nejsou úplným obrazem autora, ale chtě - nechtě si z něho něco odnášejí. Jaký máte vy ke svým knížkám vztah? Jste hrdý, že Sidra Noach vyhrála cenu, stejně jako byste byl hrdý na své dítě, kdyby skvěle odehrálo klavírní koncert?
Určitě jsem byl rád, to ano. Když ono to fungovalo jinak. Knižní klub udělal strategii tak, že sice nikdo nevěděl, kdo tu cenu získá, vyjma samotného autora. Vítězný titul ohlásí veřejnosti a pak jde rovnou na trh. Takže se na ní museli dělat redakční úpravy. Já jsem se to dozvěděl už loni na jaře. Když mi drnčel telefon, říkal jsem si, proč oni by mě volali v devět hodin ráno? Taky jsem něco tušil, protože to po mně chtěli v elektronické podobě. Jenže já měl hromadu starostí, a ještě víc jich bylo kolem toho. Přemýšlel jsem, jestli to mám někomu říct, a pak tím jediným člověkem byla moje žena. A nakonec jsem na tu radost neměl čas, protože než jsem si to stačil nějak uvědomit, začala práce se samotným textem.

Ona skutečně potřebuje taková knížka jako Sidra Noach, poté co úspěšně zdolala soutěž, ještě redaktora?
Bezpochyby ano. Odborný redaktor se na ni dívá odlišnýma očima. Knížku jsem dal v první řadě zkorigovat. Nejde jenom o syntaxi a místy i lepší formulace. To si pište, že tam pár míst najdete, která jdou napsat lépe. To vždycky! Spíš je to kvůli tomu, že když máte více postav, ony se vám míhají před očima a někdy je zaměníte. Je to Růženka? Nebo Rózinka? Najednou nevíte. To je na redaktorovi, aby na to přišel. Když se dovtípí čtenář, je už pozdě.

Jak na Sidru Noach reagovala židovská obec?
No, to já jsem byl velmi zvědav! Seděl jsem jednou v pátek večer, ještě před začátkem bohoslužby ve staronové synagoze, a povídám rabí Sidonovi: „Hele já píšu takovej román, a tam vystupuje nějakej rabín a on se bude jmenovat Sidon, protože vrchní zemskej rabín se jmenuje Sidon. Přece se nemůže jmenovat Piskáček!“ A on na to: „Proč by se nemohl jmenovat Piskáček?“ Tak jsme se smáli, a já, že se bude jmenovat Sidon, a on mi to nakonec dovolil, že mu to nevadí. Ale samozřejmě jsem byl napjatý, týká se to židovské obce, týká se to lidí, o kterých tam píšu – to jsou lidé, kteří skutečně existují, nejsou mezi hlavními postavami, ale pohybují se tam. Co můžu pro kamarády udělat, když je mám rád? No namalovat je neumím, tak z nich alespoň udělám literární postavu. Tak jsem to dal Karlu Sidonu přečíst, a on řekl, že je to dobrá kniha. Také ohlas od lidí byl pozitivní, protože současná židovská literatura prakticky neexistuje.

Židovská literatura neexistuje? Jak je to možné, když kultura přetrvává?
Ona je tu zastoupena izraelská literatura v rámci překladů. Ale pozor, o současné židovské kultuře u nás píše vlastně jen Arnošt Goldflam. I literatura šedesátých let se tématu židovství vyhýbala, jakoby Židé byli skutečně vyhlazeni a neexistovali. Život šel dál, jenom se o tom nepsalo. Vlastně taky psali, že Isák Singer je poslední, který píše jidiš jazykem, ale lhali, jako když tiskne. Časopis Forward vychází v jidiš a je dostupný i na internetu. Dokonce ve Vilnu vznikají kroužky, kde se obnovuje psaní v tomto jazyce. Já jsem z jidiš začal překládat písně, ale tak před deseti lety, pak jsem toho nechal. Překládat je není těžké, texty jsou jednoduché a jidiš není zrovna tak těžký jazyk – když umíte trochu německy, trochu polsky, rusky a trochu hebrejsky a přečtete písmo, jste schopni to přeložit, dokonce se tím i domluvíte. Se čtením je to horší, ale dokážu to. Pomalu. Dokonce mám na to slovník, který jsem dostal v Americe. Ale tam je zase ta americká jidiš. Ta východní je pořád trochu starosvětská.

Kolik vám Sidra Noach zabrala času? A teď nemám na mysli pouze reálný čas, kdy člověk sedí za stolem a píše.
Pět let. Psal jsem scénáře pro televizi, také jsem pracoval jako dramaturg pro jednu produkční společnost. A jednoho dne jsem si říkal, že Sidru píšu moc dlouho a musím to dokončit. Protože, když to nedokončím v roce 2009, tak už to nedokončím nikdy. Já jsem to skončil 17. listopadu na výročí té smetanové „šmevoluce“. A teď nastal ten problém. Já jsem vůbec netušil, co s tím budu dělat. Napsat knihu je fajn, ale hledat náklad, to je ten největší problém. Vzpomněl jsem si na Knižní klub, protože jsem u něj už jednu cenu obdržel, společnou, tak mě tam každý rok zvou. Tak co, za poštu zaplatím padesát korun, řekl jsem si. Tudíž jsem to vytiskl, zabalil a poslal. Jsou dvě možnosti - buď to vyhraje někdo jiný nebo já. Nechápu, proč lidi obesílají soutěže a pak jedinec vystoupí a tvrdí, jak je překvapený, že vyhrál. Podivná schizofrenie, ať už se to týká jakýkoliv soutěží.

Teolog Tomáš Halík, se kterým jste se také společně setkali na Literární akademii, tvrdí, že člověk by měl začít psát romány po padesátce. Jaký máte názor na toto věkové omezení?
Člověk je svobodný tvor, a může začít psát román, když má dost papíru a okrouhaných tužek v deseti. Podle mého soudu není důležitá ta empirie, protože člověk může psát fantastické romány a může psát cokoliv a nepotřebuje být starý, zralý, zkušený – na to já moc nevěřím – protože staré víno může být taky zkvašené a mlaďounké může být to pravé. Takže takové generační dělení mi připadá absurdní z jednoho prostého důvodu: Protože život lidský je v porovnání s vesmírem tak kratičký! Jak to, že můžeme tvrdit, že v padesáti je někdo chytrý?

Já znám spoustu lidí, kteří jsou chytří ve třiceti, a taky hromadu pitomých starců, a naopak! Kde je nějaké měřítko, jestli je přímá úměra stáří a moudrost? To je taková starosvětská představa, že člověk zmoudřel, když ho zdobí šediny. Handicap mladých je, že toho nemají tolik načteno. To se týká ale spíš odborného psaní. Jenže psaní příběhů, povídek! Já to mám kolem sebe a jenom žasnu! Co já, kdybych měl ve dvaceti takové nápady!