Lidovky.cz

NEJ HITY: Olympic angažovaný Únos nehraje, nechce jitřit rány

Kultura

  7:00
PRAHA - Příběh plný omylů. Za nejpravděpodobnější vysvětlení výstřelu na leteckého kapitána Jána Mičicu se totiž dodnes pokládá právě omyl – vedoucí skupiny únosců Lubomír Adamica nejspíš stiskl spoušť instinktivně při zakývání letadla.

V opačném případě lze střelbu na pilota za letu objasnit snad jedině duševní poruchou. Zabít v oblacích kapitána, aniž by vrah sám uměl ovládat stroj, riskovat průstřel letadla a následný katastrofický pád, to nemá v dějinách letectví obdoby! V jiný omyl byli naopak záměrně uváděni čtenáři komunistického tisku, který obyvatele tehdejší ČSSR ujišťoval o mírných trestech, jichž se dostalo skupině vzdušných pirátů.

Bylo jich celkem deset: zeměměřič Lubomír Adamica (před vynesením rozsudku spáchal ve vězení sebevraždu), student a hudebník Jiří Beran (7 let nepodmíněně), student Jaromír Dvořák (5 let), geometr František Hanzlík (6 let), vrátný Jaromír Kerbl (5 let), hudebník a úředník Jiří Vochomůrka (6 let), geometr Milan Trčka (6 let), prodavačka Alena Černá (5 let), úřednice Olga Setnická (3 roky) a dětská zdravotní sestra Alena Heinzová (4 roky).

Únos

Hudba: Petr Janda
Text: Zdeněk Rytíř
Hrají: Olympic
Rok vydání: 1973

Stoupá k nebi letadlo
Stoupá, chystá divadlo
Jeden zlý a krutý pasažer, revolver má
Vstoupí vpředu k pilotům
Žádnou úctu k životům
Křičí: já hned střílím
Změňte směr tam, kam chci já

Jen malé dítě brouká pam, pam, pam, pam,
maminko, koukej, louka, pam, pam, pam, pam,
Víš pilotům já závidím.

Dlouhá pouť se prodlouží
V dlouhou ranvej za louží,
Neboť řídí smrt, co může tě vzít ještě dál.
Doufej, že to nespustí,
Doufej, že tě propustí,
času málo zbývá,
míň než-li sám by si přál.
Letušky každý ptá se: kam, kam, kam, kam?
A slyší tíseň v hlase: kam, kam, kam, kam?

Únosci vůbec páni,
Neznají slitování.
Pouhá zloba poručí,
Pouhá zbraň tě poučí
Kdo tu náhle vládne,
Pilote, vždyť nejsi sám.

S tohou tobě věří jen,
S touhou ať je spokojen,
Jen ať může dítě v náručí vrátit se k hrám.
Co teď mu táhne hlavou? Sám, sám, sám, sám.
Za čí žene slávou? Kam, kam, kam, kam?
Co řek by na otázku
Proč tolik dává v sázku?

O K dvěstědvacetpět,
O K chceme navádět,
Přistáváme v nouzi, únosce donutil nás.
O K dnes tu přistane,
O K nic se nestane,
Bez pasu ten pán tu zůstane, s ním není špás.

Ranvej, tímto nepadá,
Ranvej, co svět postrádá?
Že tak hloupé, velké zlo tady má tolik míst.
Ranvej, zítra v novinách,
Ranvej, bude slovo vrah.
Je to zvláštní vášeň k snídani senzace číst...

O čistě propagandistickém zneužití tohoto pokusu o emigraci do západního Německa v seriálu 30 případů majora Zemana, kde jsou únosci vydáváni za členy undergroundové kapely Mimikry, která má karikovat skupinu Plastic People Of The Universe, ani nemluvě. Nicméně faktem zůstává, že silně medializovaná teroristická akce Lubomíra Adamici a jeho druhů, kteří 8. června 1972 přiměli pravidelnou linku společnosti SlovAir z Mariánských Lázní do Prahy zamířit do NSR, vyvolala bouřlivou reakci.

Popis události se nakonec objevil i v populární hudbě. Byla to doba divných poměrů; stejné ostatně panovaly i v kapele Olympic, která v těch letech procházela divokými personálními změnami a pořád víc působila jako doprovodný orchestr stále populárnějšího zpěváka a baskytaristy Jiřího Korna. Postavení Petra Jandy v kapele nebylo právě nejpevnější.

„Předložil jsem spoluhráčům na zkoušce nové písničky – a oni sborově odpověděli: ‚Ty se nám nelíbí!‘ Vzápětí totéž udělal Petr Hejduk – a opět se ozvalo unisono: ‚To je ono, to budeme hrát!‘“ Píseň Únos mu ale prošla – byla to hardrocková kompozice, zručná ukázka dobového trendu. Textem byl pověřen Zdeněk Rytíř, aniž by mu autor hudby jakkoliv vymezil téma, což jinak zpravidla dělával; přesto byl s výsledkem spokojen.

„Řada lidí tehdy utíkala na Západ, mezi nimi i mí kamarádi, takže jsem pro pokusy o nelegální přechod hranic měl pochopení. Považoval jsem ale za naprosto nepřípustné, aby kvůli tomu bezdůvodně umírali nevinní lidé!“ kategoricky ještě dnes prohlašuje Petr Janda na adresu písně, která zazněla v únoru 1973 na I. festivalu politické písně v Sokolově.

Téhož roku byla natočena na album Olympic 4 a rázem se stala hitem.
Podle Jandových slov dokonce jediným té doby. „Byli jsme tehdy zaměstnaní v divadle Rokoko, kde jsme pravidelně vystupovali. A naši fanoušci chodili jenom na píseň Únos – před ní se vždycky hlediště naplnilo k prasknutí, po posledním tónu se minimálně z poloviny vyprázdnilo,“ vzpomíná na účinek skladby, která je dodnes označována za politicky nejangažovanější opus v tvorbě tohoto rockového souboru.

Jeho vůdčí osobnost ovšem zdůrazňuje, že pouhé chvály na adresu této skladby se z vyšších míst taky nedočkali: „Soudruhům se zpočátku moc nelíbila, protože vznikla nedlouho po sérii únosů amerických letadel na Kubu, z nichž nejznámější se odehrál v roce 1968 a týkal se letounu společnosti PanAmna lince New York – Portoriko. Nazíráno komunistickou optikou to bylo v pořádku, tak proč upozorňovat na skutečnost, že únos letadla, ať už z jakýchkoliv důvodů, je odporný zločin? Teprve když Zdeněk Rytíř na patřičných místech vysvětlil, že se v jeho textu zpívá o letadlu OK 225, což je jednoznačně československý letoun, dostala skladba požehnání.“ A to je další omyl.

„OK 225 / OK chceme navádět,“ zpívá Petr Janda v jedné sloce. Ve skutečnosti unesený letoun L-410 Turbolet nesl poznávací znaky OK-ADN a druhý pilot Dominik Chrobák nemohl komunikovat s řídicí věží sportovního letiště u Weidenu, protože krev smrtelně raněného kapitána Mičici natekla do přístrojů na palubní desce a část z nich zkratovala. Typ vnitrostátního letadla navíc vylučuje i další slova písně: „Dlouhá pouť se prodlouží / v dlouhou ranvej za louží.“ Žádná z těchto nelogičností však posluchačům nevadila a píseň brzy zlidověla; dodnes často zní v amatérském podání začínajících kytaristů.

Jen na koncertech skupiny Olympic už se až na výjimky neozývá. „Nehrajeme ji, protože nechceme jitřit dobové nálady, ale mně osobně to dost mrzí, je to skvělá písnička,“ tvrdí Petr Janda. Vzápětí se usměje při vzpomínce na jedno polistopadové setkání: „Po koncertě v Lucerně za mnou přišel Jiří Vochomůrka a snad i Jaromír Kerbl. Řekli mi: ‚Ty kurvo, ty jsi o nás napsal takovouhle písničku?‘ Ale smáli se, nemysleli to ve zlém.“ Mimochodem, prvně jmenovaný je dnes hudebním producentem a druhý se podílí na festivalu Mezi ploty.

Nej hity každé pondělí

Příště - Tři sestry: Budapešť

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.