Kampaň, jež předcházela uvedení filmu Ridleyho Scotta Prometheus, byla obrovská, snad až přehnaně. I kdyby ale žádná neexistovala, byl by Scottův snímek jedním z těch letos vůbec nejočekávanějších. Ridley Scott se po třiatřiceti letech vrací k žánru sci-fi a k příběhu, který před třiatřiceti lety zpracoval v klasickém Vetřelci. Stačí vypustit do oběhu tohle sdělení a miliony fanoušků začnou pavlovovsky slinit.
Nový film je tzv. prequel - zachycuje události, které začátku původního díla předcházely, zároveň má sloužit jako „reboot“ - film, který umožňuje sérii nastartovat nanovo. Obsahuje značné množství narážek a referencí na původního Vetřelce, v mnoha ohledech je to ale dílo jemu protikladné.
Vetřelec je dílo tehdy ještě začínajícího umělce, na poměry žánru nijak zvlášť nákladné. Promethea natočila čtyřiasedmdesátiletá instituce, která si může diktovat podmínky. Vetřelec je film docela malý. Klaustrofobický, s několika postavami a nemnoha motivy, zato se jich pevně drží, Prometheus obsahuje mnoho témat a zápletek. K rozumově a citově uspokojivému završení není dovedena ani jedna. Vetřelec se odehrává na omláceném vesmírném korábu, kde nic není pořádně vidět, kamera tam ale nachází zajímavé a zajímavě svícené obrazy, jež doprovází sugestivní zvuk, na hudbu dojde jen sporadicky. Prometheus publikum zavede na vyleštěné plavidlo plné nejrůznějších „vychytávek“, všechno je ukazováno do detailu a v dokonale provedeném 3D. Žádná příležitost nechat zaburácet smyčce nezůstane nevyužita.
Originál Vetřelec z roku 1989
Vetřelec se netváří nijak intelektuálně - vyvražďovačka v kosmu. Zároveň je ale možné ho chápat jako mrazivý obraz člověka osamoceného v nepřátelském vesmíru, kde ho „nikdo neuslyší křičet“. V Prometheovi se filozofuje okázale a s pronikavostí školáka cítícího potřebu pochlubit se, že doma našel slovník. Záměr autorů Promethea je přitom docela sympatický - natočit původní epickou sci-fi, v něčem až staromódní. Vzít diváka na výpravu ve společnosti postav, k nimž si najde vztah. Začátek filmu nasvědčuje, že by to mohlo vyjít. Prolog s tajemnou bytostí umírající u islandských vodopádů. Úvod lapidárně a invenčně zachycující osamělé dny robota Davida (Michael Fassbender), jediného bdělého na kosmické lodi. Příležitost důkladně se seznámit s nejlepší postavou filmu. Jenomže pak už to s Prometheem jde z kopce.
Bizarní konce
Probudí se posádka: množství zaměnitelných panáčků a panenek, mezi nimiž utkví doktorka Shawová (Noomi Rapaceová), vědkyně a křesťanka, jež misi - najít na vzdáleném vesmírném tělese mimozemšťany, kteří možná kdysi záměrně či bezděčně stvořili člověka - dost prožívá a probírá ji s přítelem, striktním vědátorem Charliem (Logan Marshall-Green). Na dění na palubě dohlíží paní Wickersová (Charlize Theronová), studená korporátní dračice. Film se tříští do ne úplně propojených a často ani ne zajímavých obrazů, natočených na velmi propracované scéně. Fragmenty situací, fragmenty polopaticky formulovaných idejí, zaměnitelné figury.
PrometheusUSA 2012 |
Expedice dorazí na místo určení, najde tam ledacos tajemného, taky to zkoumá. Opět jsou zaznamenávány nezajímavé scény na zajímavé scéně - rozhodnutí tvůrců nepoužívat digitální efekty tam, kde to není nutné, se tvůrcům vyplatilo. Aktéři jejich příběhu se bohužel chovají jako finalisté Darwinovy ceny - tak stupidní a s tak slabým pudem sebezáchovy, že je s podivem, že se ráno dokážou převléknout, aniž by se při tom zabili („Uvízli jsme na noc sami dva na cizí planetě na tajemném místě, kde jsou stopy života? Tak to tu pojďme honem a důkladně prozkoumat!“). Vzhledem k tomu, že divák nedostal šanci se k těm figurkám nějak přiblížit, ho nijak nedrásají jejich někdy dost bizarní konce (viz útok zlých penisů nebo co to bylo).
Většina filmu působí jako neurovnaná expozice, příprava na to, že se věci začnou dít doopravdy. A pak se to spustí. Jenomže to vypadá jako zběžně zaznamenaná orgie mezidruhového násilného páření.
Scott a jeho tým jsou schopni vyvolat slabá echa dávného vzrušení, nechají je ale hned doznít. A finále bude na žebříčku antiklimaxů docela vysoko. Pár působivých obrazů, dokonalé technické provedení, císařský řez provedený hodně velkým fofrem. To je asi tak všechno, co z Promethea utkví. Asi to měl být příběh lidské pýchy, která zpupně sahá po věčných tajemstvích a pak se diví. Stejně tak je Scottův film vyjádřením pýchy autorské - jako kdyby tady někdo chtěl do filmu dostat všechno, ale nakonec se spokojil s ničím. Vzal potenciálně velké otázky a použil je jako šidítko, kamufláž. Ridley Scott se nechová jako Prometheus - vzpurný lidský syn, který lidem přinesl oheň. Spíš jako Kronos - titánská postava, jež začala požírat vlastní děti.
