Čeká třeba na výtah v hotelové hale. Rychle jeden chytne, je tam sám, vypadá to na nerušenou cestu do devátého patra. Dveře se zavírají, na poslední chvíli je rozrazí čísi pracka, nějaký mlaďas se potřebuje svézt do.... prvního patra. Si děláš legraci, ne, mladej? Máš mladý nohy, ne, mladej? Tak co, krucinál, jezdíš do jedničky výtahem!!! Právě jsi mě připravil o dvanáct vteřin života! Potřeboval bych se uklidnit plechovkou zteplalého sponzorského piva, není ale k dispozici. Zatímco píšu tyhle řádky, řve vedle mě nějaký maďarský kolega do mobilu. To se pak těžko udržuje stylistický standard. Asi jste pochopili, že si možná potřebuju trochu odfrknout.
Dneškem skončila prezentace soutěžních filmů. Ráno jsem se vykopal na katalánskofrancouzský kousek Ukamenování svatého Štěpána. Opět jednoznačný - oblíbeným termínem Vladimíra Justa řečeno - etiketní podvod. Příslib daný názvem totiž zůstal naprosto nenaplněn. Byl tam Štěpán? Nebyl. Byl tam svatý? Nevšiml jsem si, nebo tedy - byly tam nějaké sochy, ale to mě nestačí. Ukamenovali někoho? Ani náhodou. Ale měli. Správně se ten snímek měl jmenovat Francouzský děda trpí a nevětrá.
Všechno v tom dílku je fakt strašně hluboké. Děda je sám v bytě, opravuje sochy svatých a starožitný nábytek, který pak vystaví na ulici, aby si ho někdo vzal, bude-li chtít. Chodí za ním dcera a bratr - s dcerou se hádají, s bratrem taky.
Vedou hlubokomyslné dialogy typu:
„Zjevně se nedokážeš vyrovnat se smrtí svojí mrtvé ženy?“
„Nechci se vyrovnat se smrtí svojí mrtvé ženy. Taky proto jsem si tady všude vylepil její rentgenové snímky.“
„Všimnul jsem si snímků tvojí mrtvé ženy, s jejíž smrtí se nedokážeš vyrovnat. Ona v tomhle byla jiná. Smrt vaší mrtvé dcery překonat dokázala. A taky by sis tu mohl vyvětrat.“
„Smrt mojí mrtvé dcery do toho netahej. Jestli sis nevšiml, právě se tady užírám smrtí své mrtvé ženy. Změň téma, měli bychom filozofovat!“
„Dobře. Byl jsem se podívat na místo, kde stál koncentrák, co do něj zavřeli naši mrtvou mámu. Povede tam dálnice, na místě tábora má být odpočívadlo s restauracemi těch nejprovařenějších fast foodových restaurací a záchody, kam nesmějí chudí. Nepřijde ti to jako důkaz, že v dnešním světě jde jenom o peníze a základní lidské hodnoty jsou pošlapávány?“
„Dobře vím, že v dnešním světě jde jen o peníze a základní lidské hodnoty v něm jsou pošlapávány. S tebou se ale o tom bavit nebudu, chci tu sedět sám, trpět a nevětrat.“
Byl jsem odhodlaný tu namyšlenou a děsivě kostrbatou ochotničinu dokoukat. Když se ale potřetí ozval syntezátor imitující zvuk tří symfonických orchestrů na jednou, do kterého rozšířené obsazení Alexandrovců zpívalo jakýsi oduševněle se tvářící kus, pochopil jsem, že na tenhle film se dá říci jen jediné: Ne! Ne! Nikdy. To si radši lehnu do kaluže před Thermal a budu v ní počítat pulce.
Člověk občas musí ukázat, že existují nějaké hranice. Je to věc důstojnosti. Až se zítra ráno podívám do zrcadla, nechci v něm vidět člověka, který se dokoukal na Ukamenování svatého Štěpána a nepohnul prstem v gestu protestu. Následovala tedy katapultáž. Pokud se ten film ve druhé půli překlopil do geniality, dozvíte se to snad odjinud.
Měl jsem teorii, že ve finále smutný hrdina sežere tu andulku
Poslední soutěžní film byl z Řecka. Jmenuje se Chlapec pojídající ptačí zob. Uděluji mu pochvalu za názvotvornou poctivost. Hned po úvodním titulku se objevil chlapec (cca dvacet let) a pustil se do ptačího zobu, co měla v kleci jeho andulka. Situace se během filmu opakovala ještě víckrát.
Asi ten film měl nějak reflektovat současnou řeckou krizi či co. Chlapec v něm chodí a hladoví, po prvních minutách jsem měl teorii, že ve finále smutný hrdina sežere tu andulku v kleci - mýlil jsem se, závěr filmu se nese v duchu téměř pozitivním.
Filmařsky ten snímek asi obstojí, přinejmenším jedna scéna utkví v paměti - velmi důkladně a do detailu zaznamenaná masturbace, prováděná ovšem za účelem snězení jejích, ehm, ehm, plodů. No. Pár kolegů to pochopilo jako pobídku k útěku ze sálu. Když se brzo po téhle scéně hrdina ocitnul sám v bytě s mrtvolou, trochu jsem se obával, co bude následovat. Na druhou stranu - stopáž filmu byla rozumně krátká, a natočený byl... nevím, jestli zajímavě, přinejmenším ale naplňoval soudobou představu toho, jak asi má vypadat filmové umění. Člověk mohl zvažovat, jestli je Chlapec pojídající ptačí zob projevem hysterie nebo její reflexí. Spíš to první.
Úplně jsem včera zapomněl zaznamenat, že jsem byl na filmu Marka Najbrta Polski film. Reakce na něj jsou, alespoň jak jsem stihl zaznamenat, rozporné. Ta moje je... Asi takhle: viděl jsem ten film strašně ospalý, ve vydýchaném a narvaném sále, seděl jsem na zemi, mravenčilo mě v noze. Ne ty nejlepší podmínky pro sledování jakéhokoliv filmu.
Více AZ kvízu
Nemůžu se ale úplně vyhnout konstatování, že jsem ciferník hodin na mobilu poháněl vší silou vůle. A moc to nepomáhalo. Na projekci jsem šel ze setkání s režisérem Kennethem Lonerganem, jehož film Margaret se mi tady dost líbil. Říkal mimo jiné, že se tím dílem pokoušel postihnout moment, kdy si mladý člověk naplno uvědomí, že není tou nejdůležitější bytostí na světě.
Při sledování Polského (Polskiego?) filmu mě napadlo, že se odehrává ve světě, jehož obyvatelé tuhle zkušenost ještě nestihli udělat. Ale pár dobrých fórů tam asi bylo. Škoda že tam nedali víc toho AZ kvízu. Ještě žádný autor nezkazil film tím, že do něj přidal trochu víc AZ kvízu. Kdy konečně si to lidstvo uvědomí? Pro dnešek vše.
