Skutečností je, že Allen v tomto filmu opravdu nic „nového“ nenabízí a ničím novým nepřekvapí. Ani ten smích, který film v divákovi vyvolává (nepochybně se najdou i diváci, v kterých ho nevyvolává), není překvapivý, nýbrž je mnohokrát vyzkoušený a ohraný. Smích je ostatně dosti monotónní projev a představa, že se něčemu budeme smát zcela nově, nečekaně a překvapivě je dosti – náročná. Groteska, k níž měl Allen jedním rysem své komediálnosti vždy blízko (první jeho filmy byly především nesmírně vtipnými groteskami), také není založena na bůhvíjakých inovacích. Gag se buď podaří, nebo ne. A v tomhle filmu se jich podaří dosti na to, aby se člověk smál jako na klasických Allenech. Samozřejmě, ne každý člověk.
Penélope za to stojí
Ve filmu Do Říma s láskou jede Allen opravdu po známé trase: v lahodných kulisách města, v tomto případě tedy „věčného“, se odehrává několik „věčných příběhů“, jež jsou ponořeny do sladké šťávy genia loci.
Každý z těch čtyř příběhů zastupuje jeden klasický žánr: burlesku (příběh s geniálním pěvcem, který ale umí zpívat jen ve sprše), romanci (příběh mladíka okouzleného půvabnou hysterkou, reflektovaný zralým mužem: hraje ho Alec Baldwin, jenž v mladíkovi spatřuje sám sebe), grotesku (příběh římského úředníčka, jenž se stal náhle celebritou, aniž tuší proč: zde exceluje Roberto Benigni, a pokud jeho part diváka nerozřehtá, tak už mu není pomoci) a nakonec komedii mravů (příběh mladé venkovské dvojice, která se jede do Říma představit svým snobským příbuzným: zde Allen variuje Felliniho ranou komedii Bílý šejk s Albertem Sordim plus dodává Penélope Cruzovou v mimořádně sexy outfitu – nevím, co více si přát; mimochodem, Bílého šejka žádný z českých recenzentů zřejmě neviděl...).
Stavebním principem je šalebná hra náhod a míjení, tmelem konverzační vtip a komediální hyperbola. Absurdita nikdy nepřesáhne hranice lidské snesitelnosti, tragika je tu přítomná „jen“ jako samozřejmá konečnost člověka (a ošemetnost lidského citu, který je u Allena vždy nestálý), ale neumírá se tu na ni, jen poněkud bolí a nelze ji překonat jinak než nakrátko vtipem. Je to svět, který se usmívá a spíše opravdu hladí, což mnohé irituje. Při pečlivějším pohledu je v něm ale hořkosti až až.
Všechno už tu bylo. No a?
Je ale pravda, že při vší zručnosti (rutinu potřebuje i génius) je to stará lidská komedie, která je opět inscenována a podřízena konstrukčním šablonám. A je též pravda, že jsme to jaksi všechno už viděli, byť vždy jinak: připomenu tu jen postavu fatální hysterky z Anything Else, která se tu doslova vrací, což není jediný případ. Tak tomu ale je už přinejmenším posledních deset let, snad s výjimkou „londýnského“ Match Pointu, což je zvláštní druh „Allena“, kdy jeho trvalá a základní témata – vina, trest, sex a Boží nepřítomnost na současném Západě – jsou představena vážně a na dramatickém příběhovém půdorysu. Ale i tento netypicky žánrový film je pandánem k Zločinům a pokleskům, jež lze považovat za vrcholné dílo jeho staršího, „pomanhattanského“ období.
Otázka, s čím novým Allen přijde a jak nám odpoví na problémy doby, je proto buď naivní, nebo patří zcela jinému tvůrci. Variace, obměny, kombinace, přímé citace či aluze z děl vlastních i z těch, která mu už dávno přilnula k srdci (zde nepřehlédnutelně Fellini!), tedy opakování jako princip, to vše se stalo po formální stránce základním rysem jeho filmů přinejmenším jeho „penzijního“ období.
Jsou to stále stejné obměny fiktivního světa, složeného z motivů, které mají svůj původ nikoli v realitě, tedy v tom, jaký skutečně svět je, nýbrž v tom, jak se tento svět zobrazuje v kulturních vzorcích a v tradicích, které tvoří svou vlastní vrstvu západní civilizace. A ta je obydlena též postavami, které Allen už čtyřicet let vytváří. I on sám je takovou postavou, kterou je i není možné ztotožnit s režisérem a hercem W. A. V posledním filmu je to evidentní na postavě operního režiséra v důchodu Jerryho, kterého hraje sám Woody Allen. V tu chvíli, kdy se objeví ve scéně, při níž se nervózně připravuje na přistání na římském letišti, přičemž během pár okamžiků pronese tři čtyři povinné allenovské sentence, vidíme nikoli filmovou postavu, nýbrž „znak“ už dávno stvořeného a neměnného allenovského světa.
Postavám a zápletkám jeho posledních filmů je proto nesmyslné vyčítat nedostatek věrohodnosti či snad malou hodnotu coby výpovědi o tom, jak to dnes ve světě chodí. Od shakespearovských postav také nechceme, aby nám reflektovaly společenskou situaci renesanční Verony nebo středověkého Dánska. Chceme po nich, abychom s nimi mohli prožít sen, který je víc než skutečnost.
