Provokovat až po nejzazší možnou mez je už jaksi v nátuře rakouského filmaře Ulricha Seidla. Ve druhé části své trilogie Ráj s podtitulem Víra přináší portrét ženy, která se plně vložila do služeb milovaného Boha. Annamaria je rentgenovou laborantkou, veškerý volný čas ale věnuje záchraně hříšníků a sebemrskačské pokoře před Ježíšem na kříži. Její spirituální idyla je ale fatálně narušena návratem manžela, se kterým se před lety rozešla – na invalidní vozík připoutaného egyptského muslima Nabila. Dostane pomoc živému bližnímu přednost před něčím přece jenom poněkud vágním?
Seidl divákovi nic nedaruje, dokáže být neuvěřitelně otevřený až naturalistický (až po hrdinčinu masturbaci s krucifixem). Jeho filmový jazyk, velice stylový a důsledný do nejmenších detailů, se rodil postupně z dokumentarismu, jenž je i ve zčásti fiktivních příbězích silně přítomen. Výsledkem je univerzální výpověď o údělu těch z nás, kteří uvíznou v pasti falešných náhražek opravdového života.
Inspirováno zakladatelem scientologie
Režisér Paul Thomas Anderson je velice vážným glosátorem amerického způsobu života, i když jeden z jeho prvních filmů Boogie Nights byl docela vtipným obrazem amerického porno průmyslu. Svým nejnovějším opusem The Master (Mistr) navázal v jistém smyslu na svůj předešlý úspěšný snímek Až na krev, adaptaci románu Uptona Sinclaira, jenž vypráví příběh vzestupu ropného magnáta v Americe na přelomu 19. a 20. století.
Příběh Mistra si sice Anderson napsal sám, v mnohém ale připomíná klasickou americkou literaturu. Inspirací mu byl zřejmě zakladatel scientologické církve L. Ron Hubbard, i když on sám i producenti filmu jakoukoliv podobnost odmítají. Některé detaily jsou Hubbardovu životu ovšem hodně podobné, včetně navlas stejného časového zařazení. Tvůrcům se ale nelze divit: scientologie má v USA mnoho přívrženců i mezi hvězdami filmového nebe. První otázka směrovaná na režiséra při tiskové konferenci se týkala Toma Cruise – jestli film viděl a jestli jsou pořád přátelé. Anderson odpověděl velice stroze: přátelé pořád jsou, Cruise film viděl a to, co si o něm myslí, zůstane jen mezi nimi.
Hlavní postavou filmu ale není ani tak sám Hubbard jako spíš bývalý válečný veterán Freddie, rozervaný slaboch, jemuž se po návratu z války nedaří nikde pořádně zakotvit, až se stane hračkou v rukou Mistra a jeho vznikající sekty. Anderson potvrzuje, že je brilantním inscenátorem, jehož jazyk a do detailů promyšlené obrazové řešení každé scény jsou konvencím současného Hollywoodu na míle vzdáleny. Navíc je mistrem práce s herci, skvělý je výkon Philipa Seymoura Hoffmana, jenž ztvárnil hlavního šarlatána, na cenu pro nejlepšího herce ovšem aspiruje zejména Joaquin Phoenix s minuciózně propracovanou postavou slabošského Freddieho, jenž by při oscarovém klání mohl dokonce zopakovat úspěch Daniela Day-Lewise ve filmu Až na krev.
Opak fanatické Annamarie?
Velké očekávání provázelo uvedení nového opusu režiséra Terence Malicka To the Wonder (K zázraku). Nejedná se sice o všezahrnující kosmologickou symfonii, jakou byl Strom života, oceněný na loňském festivalu v Cannes Zlatou palmou, i zde je ale vše vyprávěno v naprosto nenapodobitelném hypnotickém rytmu, který by si režisér už mohl patentovat. Půdorys jakéhosi děje je docela banální: Ona, rozvedená matka (Olga Kurylenková) potká v Paříži Jeho, mladého Američana (Ben Affleck) a vydá se s ním do Oklahomy. Jejich vztah se ale octne v krizi. Vše je ovšem natočeno bez jediného banálního záběru. Obrazový a hudební koktejl namíchaný Malickem nastoluje věčné otázky o smyslu bytí.
Tím vším ještě prochází postava kněze (Javier Bardem), jenž navštěvuje lidi z periferie společnosti a snaží se jim, ač možná sám v pochybnostech, dodat špetku naděje. (Je stejný jako Annamaria ze zmiňovaného Seidlova filmu, nebo je jejím pravým opakem?) Divák si ale nechtěně musí položit otázku, co hlavní hrdinku tak sžírá, když její život není podroben žádné dramatické mezní situaci. Odpověď možná režisér mimoděk nabízí v replice jedné z postav: „I’m my own experiment.“ (Jsem svůj vlastní experiment.)