NEJ HITY: Saxana s absolutním rýmem jak od Cimrmana

Slavný režisér se poškrábal na lysé hlavě: Ale tohle není muzikál! Proti tomu nikdo z přítomných nemohl nic namítnout, ovšem pod titulky by nějaká hudba znít měla – a proč by nemohla být zpívaná? Tedy konkrétně Petrou Černockou? Režisér slavných komedií Pane, vy jste vdova! či Kdo chce zabít Jessii? nakonec souhlasil. I když Petra Černocká ještě za studií Pražské konzervatoře zpívala s kapelou Pastýři, kterou vedl Petr Hannig, a byla autorkou dodnes slavné písně Ovečka, o hudbu byl požádán zkušený skladatel, autor řady filmových melodií Angelo Michajlov (Metráček či Popelka, později třeba Chobotnice z II. patra, Hop – a je tu lidoop, Lucie, postrach ulice nebo Rumburak). Ten přehrál svou novou svižnou kompozici tehdy dvaadvacetileté zpěvačce.

A ta ještě s odstupem let přiznává: „Když jsem ji poprvé slyšela v drsném podání autora, vlastně se mi moc nelíbila. Verze mi přišla moc jazzová a složitá, zaujal mě v podstatě jen refrén.“ Naštěstí právě jím celá píseň začíná. Nakonec ji tedy nazpívala. A byl to hit. Stejně jako celý film, který získal Cenu filmového diváka na Filmovém festivalu mladých v Trutnově. Za zvláštní filmové efekty navíc architekt Oldřich Bosák obdržel v roce 1973 na mezinárodním katalánském filmovém festivalu Sitges cenu Medalla Sitges en Plata de Ley. Sama Petra Černocká získala v roce 1971 diváckou cenu Herečka roku, kterou představovala keramická soška Jana Kutálka. Víceméně náhodná herečka, z níž Saxana udělala celonárodní hvězdu, se následně před kamerou objevovala spíš příležitostně.

Ale tahle skladba z Dívky na koštěti s ní zůstala dodnes; v roce 1999 jí za ni byla gramofonovou společností Supraphon udělena Zlatá deska a zároveň vzniklo CD, na kterém celý filmový příběh převyprávěla. Teprve po mnoha letech si však všimla, že věhlasný textař a šansonový básník Pavel Kopta si v refrénu vypomohl absolutním rýmem: „Saxano – v knihách vázaných v kůži / zapsáno kouzel je víc než dost / Saxano – komu dech se z nich úží / Saxano – měl by si říct už dost!“ Co si mohl dovolit Jára Cimrman v případě básně Naše staré hodiny bijí čtyři hodiny, nebylo právem textařů populární hudby.

„Veršovat stejná slova je zakázané – to se vždy považovalo za nepřípustnou textařskou hrubku. Vlastně dodnes nevím, jestli šlo tenkrát v případě vynikajícího textaře Pavla Kopty o záměr, či obyčejnou nepozornost,“ krčí rameny ještě dnes Petra Černocká. Ať už to však bylo cokoliv, nikomu to nevadilo. Ostatně, kolik diváků či posluchačů si toho někdy všimlo? Píseň jako celek působila stejně silně jako lektvar zhotovený podle receptu popsaného ve druhé sloce: „Vem oko soví, pak dvě slzy vdovy / to svař a dej psovi, co byl a vyl sám opodál...“ Není divu, že tenhle utrejch se hraje v rozhlase dodnes.