Bratři Tavianiové patřili mezi výrazné osobnosti italské kinematografie 60.–80. let. Mezi jejich nejslavnější díla patří filmy jako Padre Padrone (1977), inspirovaný osudy negramotného sardinského pastýře, který se později stal profesorem lingvistiky, poetické válečné drama Noc svatého Vavřince (1982), v Česku byl uvedený i jejich povídkový film podle próz Luigiho Pirandella Kaos. Pro jejich práce z té doby byl charakteristický dotek magického realismu a, trochu zprofanovaným slovem řečeno, humanismus, zájem o lidi, snad i láska k nim.
Dnes jim je jednaosmdesát a třiaosmdesát let, což asi není věk, v němž by se k filmovým režisérům upírala veliká očekávání (režie je mimo jiné dost fyzicky náročná), navíc snímky Tavianiových z posledních desetiletí moc velký ohlas neměly. Jejich triumf na letošním festivalu v Berlíně byl proto docela překvapující. Rozhodnutí poroty je ale srozumitelné, nejenom s ohledem na věk a zásluhy tvůrců. Film Tavianiových je mimo jiné i pokusem postihnout sílu umění, jeho smysl, to, čím by být mohlo a snad i mělo.
Co znamená živé umění
Je v řádu věcí, že tvůrcům, blížícím se ke konci cesty, leží na srdci právě tohle, i že se v takovou chvíli obracejí k dílu jednoho z největších klasiků – Williama Shakespeara – a ukazují na něm, co to vlastně znamená, když je umění živé. Celý film se natáčel v římské věznici Rebibbia, kde si odpykávají trest nejtěžší zločinci, především členové organizovaných skupin. Divadelník Fabio Cavalli s tamními vězni dlouhodobě pracuje.
Film zachycuje vznik představení (značně zkráceného) Shakespearova Julia Caesara. Nejedná se ale o dokument. Scény, v nichž vězňové zkoušejí, reflektují způsob, jímž Shakespearův text vnímají, baví se spolu v celách, jsou stejně předepsané scénářem, jako ty, v nichž předvádějí části dramatu – na pódiu i v prostorách vězení, které ve filmu výborně „hrají“.
Caesar musí zemřítItálie, 2012 |
Caesar musí zemřít tu hranost otevřeně přiznává i v obraze – namísto těkavých z ruky braných záběrů, které jsou pro současný dokument typické, je snímán staticky v syrových a velmi kontrastních odstínech černé a bílé. Herci – vězni jsou ale „skuteční“. Odsouzenci, jejichž zločiny jsou v titulcích sice popsány jen velmi zběžně, délky trestů ale naznačují, že to žádná legrace nebyla (ten největší hezoun z ansámblu dostal doživotí).
Svádí to nevnímat ani tolik jejich (na ochotníky velmi dobré) herectví, ale jejich tváře. Hledat za nimi zkušenost, která je přivedla právě sem, přemýšlet o tom, jak asi může působit Shakespearův text na člověka, který má za sebou to co oni. Julius Caesar je přece příběh spiknutí a krvavého mocenského boje, v němž hraje roli i jisté chápání cti – to všechno herci filmu Tavianiových jistě znají. A film také v několika krátkých scénách ukazuje, jakým způsobem starý text v jeho vězněných interpretech rezonuje. Vede je k – pro ně možná šokujícímu – zjištění, že dílo staré stovky i nebo i tisíce let může promlouvat právě k nim, popisovat jejich zkušenost (představitel Caesara Cosimo Rega si zaujatě čte Zápisky o válce galské).
Rychle sem se Shakespearem!
V často zmiňované scéně jeden z herců řekne, že až zkušenost se Shakespearovou hrou ho přivedla k plnému uvědomění si toho, že žije ve vězení, že jeho cela je klec. Může to inspirovat úvahy o nepřirozenosti situace vězně nebo – u citlivějších povah – o nelidskosti instituce vězení, které v záběrech zdálky kameraman Simone Zampagni ukazuje jako hrozivý, strnulý kolos v živém organismu města.
Možná ta slova ale vyjevují cosi hlubšího – uvědomění si toho, že člověk může být vězněm svých představ, tužeb, ideálů aspirací – uvěznit sám sebe. A že to může platit stejně pro mocné Římany dávných dob, jako pro moci zbavené mafiány, kteří si „kroutí“ svůj trest ve stejném městě. Život je v pečlivě strukturovaném filmu Tavianiových podobný vězení a umění do něj vstupuje jako osvobozující síla. Ne jako prostředek úniku do fantazijního světa, ale jako reflektor, díky němuž člověk může spatřit ani ne tolik svět s jeho systémem, který by šlo různě vykládat a připadat si přitom chytře, ale sám sebe. Jeden se po zhlédnutí filmu Caesar musí zemřít může cítit trochu vyčerpaný (není to zrovna to nejdiváčtější dílo). Stejně ale bude cítit akutní potřebu přečíst si něco od Shakespeara, pokud možno hned.
