Tanec Praha zve do zasněžené pasti

Samotný festival se bude konat v červnu a červenci příštího roku a půjde už o pětadvacátý ročník, což je v zemi bývalého východního bloku malý zázrak. Akce si totiž prošla zvláštní cestou od velkého nadšení zkraje 90. let, kdy řada umělců jezdila do „Prahy Václava Havla“, přes zatěžkávací zkoušku v roce 2008, kdy se podpora metropole, po níž nese festival název, scvrkla na minimum k nepřežití. V následujících letech začal zase Tanec Praha nabírat dech, což dosvědčují i jména světových tanečníků a choreografů, které se podařilo do Prahy pozvat.

Letos budou hlavní hvězdy programu dvě: 3. a 4. července se ve Státní opeře představí Akram Khan se svým sólem pro velká jeviště DESH. Jde o tanečníka původem z Bangladéše, který se postupem času vypracoval v renomovanou osobnost londýnského Sadler’s Wells Theatre. Jako choreografa si ho navíc pro zahájení letošních olympijských her vybral Danny Boyle.

S nadsázkou se dá říct, že DESH (v překladu Rodná zem) je představení pro jednoho tanečníka a laserové projekce. Celý zadní plán i podlahu scény totiž tvoří filmové plátno, po kterém se Khan pohybuje. V jednu chvíli jeho tělo zmizí v dlouhých bílých lamelách spuštěných od stropu, aby se po chvíli visící za nohy hlavou dolů zase objevil.

Akram Khan: DESH. Volný překlad z bangladéštiny znamená Rodná zem

Na konci června, konkrétně 26. a 27. 6., zavítá do Hudebního divadla Karlín belgický soubor Peeping Tom se svou inscenací 32 rue Vandenbranden (Ulice Vandenbranden č. 32). Pro tuto hru se hledalo dostatečně velké divadlo, protože scénu tvoří 300m2 velké plátno s fotografií noční oblohy. Před ním pětice tanečníků a jedna zpěvačka rozehrávají v závějích sněhu a dvou karavanech drama o lidech, kteří byli vyhnáni na pustou horskou pláň a teď si s tím, a hlavně sami se sebou, musí nějak poradit.

Celé představení silně připomíná filmovou scénu, což je podle autorů záměr. Vycházeli z japonského snímku Balada o Narajamě o ženě, která stejně jako její předci odejde po překročení sedmdesáti let zemřít do hor.

Výkony na hraně lidských možností

Na náhorní plošině se tak sejde těhotná femme fatale se svou stárnoucí matkou, dvojice vyděšených Korejců a milenecký pár zmítaný žárlivými scénami. Už při úvodní scéně, kdy jedna z postav zahrabe plačící novorozeně do sněhu pod karavan, člověka zamrazí. A pocit klaustrofobie a zlé předtuchy pokračuje.

Tanečníci podávají extrémní výkony na hraně lidských možností. Do svých vystoupení zapojují akrobatické prvky i kouzelnické triky. Půvabný je moment, kdy si jde po hádce se svou partnerkou mladý muž zakouřit a nedaří se mu odhodit cigaretu do sněhu – pokaždé se mu v dlani objeví nová jako připomínka dalších a dalších hádek a usmiřování. Po poslední z divokých scén odtáhne plačící partnerku za obličej do zákulisí. I v pološeru je vidět, že dívce teče z nosu krev, tentokrát ale skutečná. „Je to, jako když se díváte kukátkem někam, kam nemáte. Nebo někomu za okno do soukromí. Málokdy uvidíte to, co byste rádi,“ říká choreografka Gabriela Carrizo.