Nostalgický výlet Neila Younga a Crazy Horse

Mluví se o dalším hlubokém zářezu na pažbě této původem kanadské legendy. Přestože Neil Young přichází už s druhou deskou v témže roce, nezdá se, že by mu docházela invence. Opětovné spojení se skupinou Crazy Horse ho zřejmě vybudilo natolik, že vyprodukoval rovnou dvojalbum, což ve světle nedávného vydání desky Americana budí údiv. Jenže Americana, ta bizarní sbírka tradicionálů upravených po rockovém způsobu, byla návratem do světa, jenž už dávno není, kdežto na nové nahrávce Psychedelic Pill vzpomíná čerstvý sedmašedesátník na svět, jak ho kdysi znával.

Crazy Horse - tedy baskytarista Billy Talbot, bubeník Ralph Molina a kytarista Frank „Poncho“ Sampedro - mají s Neilem Youngem společnou cestu už od konce 60. let, kdy vzniklo zásadní elpíčko Everybody Knows This Is Nowhere. Od té doby byli střídavě v akci a v záloze, jako správní strážci plamene však nikdy nenechali oheň uhasnout. Ani poté co se písničkář se svými kumpány v roce 1996 nadlouho rozloučil deskou Broken Arrow a světovým turné, z něhož vzešel dokumentární film Jima Jarmushe Year Of The Horse.

Letos na jaře fanoušky přesto logicky vzrušila informace, že Crazy Horse jsou zpět a znovu s Youngem nahrávají. A to ještě nikdo netušil, co přijde za pár měsíců. Vzít táborákové popěvky jako Ó Zuzano a rozložit je na atomy metodou někdejšího novátora Tima Rose (člověka, který proslavil skladbu Hey Joe) byl hodně velký úlet. Ovšem pilulka, kterou pánové spokli potom, je vystřelila až ke hvězdám, jak o tom konečně zpěvák píše v autobiografii Waging Heavy Peace: A Hippie Dream, s níž ne náhodou také vyrukoval právě v tomto roce. Americký kritik Steven Hyden si všiml, že tak jako jsou Neilovy memoáry spíš vyprávěním o psaní memoárů, i Psychedelic Pill je vlastně albem o natáčení se starou partou. Jedno s druhým se navíc doplňuje a některé pasáže z knihy by mohly posloužit coby ideální sleevenote.

„Poprvé od osmnácti nic neberu,“ svěřil se autor. „Otázka je, jestli v tomhle stavu dokážu dál psát písničky.“ Aktuální nahrávka mu dává odpověď - naštěstí kladnou. Hned úvodní sedmadvacetiminutový (!) epos Driftin’ Back se jistě zařadí k tomu nejlepšímu, co tenhle klasik folkrockového žánru kdy vytvořil.

Dva disky sestávají z pouhých osmi skladeb, nepočítáme-li repetici titulní písně Psychedelic Pill, která (stejně jako její hipícké alter ego She’s Always Dancing z druhého disku) tu má funkci určité směrovky. Říká nám: tohle je naše soukromá retrodiskotéka, přidejte se, bude to parádní výlet časem. Když pak dojde na vyslovený hit Twisted Road s odkazy na Dylana, Grateful Dead a Roye Orbisona, nemáme už o Youngově směřování nejmenší pochyby a nepotřebujeme ani nápovědu v podobě příjemně nostalgického klipu s Crazy Horse natěsnanými do kabiny otřískaného dálkového autobusu.

Příznivce Roku koně musí nadchnout, že se muzikanti vrátili k monumentálním jamům, jimiž byli vždy pověstní. Čtvrt hodiny -žádnámíra: motivy svého principála by byli schopni rozvíjet donekonečna a pauzy mezi jednotlivými tracky dělají jen proto, aby se posluchač mohl nadechnout. Není třeba žádné zvláštní představivosti, aby se nám v duchu okamžitě zjevil obraz Younga, kterak se s vlajícími prořídlými vlasy svíjí při naboosterovaném sóle jako při nějaké zvrhlé verzi tance hula hop a zběsile tahá za páku své „elektriky“, které on ani jeho stoupenci neřeknou jinak než „Old Black“.

Nelze se ubránit dojmu, že celé dvojalbum má být (řečeno filmařským termínem) flashback. V úvodu první písně slyšíme Neila mudrovat jen za doprovodu akustické kytary nad způsobem, jak sdělit své pocity, ať už psaným slovem, nebo hudbou. „Představuju si, jak bych chtěl, abyste mě slyšeli...“ Načež se akustická stopa bez varování prolne s kapelovým řvaním, bručením „ohulených“ komb a vzdáleným hřměním, jehož smysl nám dojde v samém závěru desky, kdy po sebezpytném výkřiku Walk Like A Giant ještě dlouho doznívají kroky onoho pomyslného obra, symbolizujícího lesk i bídu šedesátých let.