Válka s mloky aneb Franzovo bušení na bránu opery

Opera spojeného Národního divadla představila minulý týden ve Státní opeře Praha první uvedení Války s mloky Vladimíra Franze. Dílo u tohoto pedagoga, výtvarníka, hudebníka, publicisty - i kandidáta na prezidenta - zadalo ještě bývalé vedení divadla, Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil. Že jí ovšem současné vedení opery Národního divadla po sedmi letech nakonec věnovalo nemalé lidské a finanční prostředky, je rozhodnutím, které bylo ve svém důsledku neuvážené.

Franz, ověnčený cenami coby autor scénické hudby, se pokusil o operní žánr, který je ovšem postaven na zcela jiných základech. Výsledkem jeho snažení je jakýsi kaleidoskop zvukových cákanců - tu na Janáčka, tu na Martinů, ale i Dvořáka, romantickou árii, milostný duet, odrhovačku, šlágr... Kdy a proč tónové mazanice a hromadění not začnou a skončí, se nezdá být podstatné.

Skladatel, ve spolupráci s autorem textu Rostislavem Křivánkem, se Čapkovým románem spíše jen volně inspiroval. Varovnou antiutopii zredukovali na fráze, že by si lidé neměli bohapustě užívat blahobytu. A navěsili na ni sentimentální milostný příběh: Minnie, dcerunka zbohatlého šéfa ropných vrtů Oliviera Lascotta, který tyje z mločí práce, miluje pošťáka (u Čapka telegrafistu) Freda, který před mloky naopak varuje.

Lascott se pokusí nepohodlného Freda zlikvidovat a při všelidové veselici poštve zmanipulovaný dav proti dalšímu odpůrci „mořských čertů“, námořníku Jensenovi. Dav Jensena zlynčuje. Lascottovi se dostane „zasloužené“ odplaty, když po zásahu vlny tsunami zešílí.

Franzova Válka s mloky tak replikuje spíše téma opery Vzestup a pád města Mahagonny, v níž se Kurtu Weillovi a Bertoltu Brechtovi v době nástupu nacismu ovšem podařilo skutečně šokovat kritikou kapitalismu a morálky založené na mamonu, podvodech, korupci, lži a zločinu, kterou hudebně podporuje směsice stylů parodující postupy tradiční opery. Z Franzovy Války s mloky se tak vytratilo základní Čapkovo poslání - varování před (nejdříve nenápadným a plíživým) mechanismem, jímž se mohou dostat k moci a ovládnout druhé ti, kteří byli dříve považováni jen za zanedbatelnou nebo i vysmívanou skupinu, která nepředstavuje reálné nebezpečí.

Parodie na reklamy

Hudební nastudování bylo svěřeno Marko Ivanovićovi, který, sám skladatel (loni uvedlo ND jeho Čarokraje), má k soudobé hudbě a její propagaci vztah. Těžko říct, zda jako dirigent pozná, kdo ve Válce s mloky hraje falešně, nicméně mimořádně (a zcela zbytečně) obtížnou partituru zjevně řídil tak, že se premiérové provedení nerozpadlo.

Také sólisté, kteří byli do Války s mloky obsazeni, svedli se svými party úporný boj a propůjčili Franzovým notám své operní hlasy - Maria Kobielska znělý soprán pro zamilovanou Minnie, Ivan Kusnjer měkký baryton pro Oliviera Lascotta, jehož „scéna šílenství“, v níž se mu zjevuje Minnie jako culíkaté děvčátko, díky jeho výkonu vnesla do produkce emoci.

Roman Vocel vystihl mořského vlka Jensena a Václav Sibera odbojného Freda, kterému Franz předepsal vražedné tenorové polohy. Pochvalu zaslouží i sbor Státní opery pod vedením Tvrtka Karloviće, který odvedl za daných podmínek soustředěný výkon. Odskok ze svých dominantních působišť na scénu Státní opery udělal Martin Zbrožek coby Bavič a Petr Kotvald, kterému ani jako muzikálovému Poseidonovi, ani coby zpěváku populární hudby ovšem Franz nenapsal žádný „hit“. „Muzikálová“ čísla (na texty Jiřího Suchého z roku 1980) se mnohem více blížila Čapkovu varování. Nejautentičtěji a nejvtipněji nakonec vyzněly parodie na reklamy.

Svůj operní debut absolvoval ve Válce s mloky režisér David Drábek, který dění rozpohyboval a opulentně ilustroval příběh. Na točně (scéna Šimon Caban, světelný design Pavel Dautovský) vznikl prostor pro oprýskaný drugstore s baterií hracích automatů, pro ropnou plošinu i rozlehlé schodiště k jakési amerikanizované replice Akropole, z jejíhož tympanonu protínají jeviště světelné kužely a na veškeré dění shlíží nejprve lidské oko, které po zrnění během „přebírání moci“ vystřídalo oko mločí. Simona Rybáková svými kostýmy vystihla v groteskní deformaci dnešní obtloustlou populaci a charakterizovala i pozlátkový svět pop-music, takže vyzněl kontrast s černými mloky s červeně svítícími kontrolkami na hlavě.

Nová premiéra ve Státní opeře je hlavně selháním dramaturgie Národního divadla. Příznačná je v této souvislosti „historka ze života“, kdy v jakési galerii uklízečka vyhodila do popelnice „dílo“, které považovala za odpad, nebo když kritici obdivovali prázdný sokl, na který personál zapomněl nainstalovat „sochu“. Škoda, že nové vedení ND nenavázalo na projekt Bušení do železné opony, který pořádalo bývalé vedení ve Stavovském divadle. Tam by se Válka s mloky uplatnila velmi vhodně - a právě tam by si mohl Franz zkusit brousit své drápy.

Obskurní nádech celé produkci dodala Franzova kandidatura na prezidenta (ostatně premiéry se osobně nezúčastnil právě kvůli televizní debatě v předvečer prezidentských voleb) - až by se nabízelo zkontrolovat, zda kandidátovi už rovněž neroste mločí ocásek jako roztomilému vnoučeti paní Hamiltonové. Čapkova prorocká sci-fi o tom, jak nenápadně, ale podstatně lze lidi zmanipulovat, ve Franzově pojetí došla své podstaty - zaplněná Státní opera tleskala produkci prezidentského kandidáta, která dozajista nenaplnila atributy, kvůli nimž byla naše první scéna zřízena.